Mléčná dráha

Surrealistická pouť do dějin křesťanské dogmatiky podniknutá dvěma tuláky cestou do Santiaga de Compostella, kteří cestou potkávají různé postavy z historie heretického hnutí. Film, pravda, postrádá něco z dalších filmů pozdního období, ale přesto je zřejmě tím nejlepším ze série religiózních filmů, které ateista Buňuel natočil. (Viridiana, Šimon na poušti, Nazarin). Církevní dogmata nahlížená s absurdnímy vtipy Monty Pythons. (10.06.2012)

Výraz slepenec, který ve svém komentáři použil Pohrobek jsem měl na mysli od poloviny filmu také. Stejně jako "blábol" a "povrchnost". Náboženské dialogy a monology bez point, případně scény s křesťanskými motivy, ale beze smyslu (chlapeček u silnice se stigmaty). Stejně tak surrealistické vložky, obvykle roztomile zábavné, tentokrát spíše nudí. O jednostrannou kritkiku církve nejde nejde určitě a pokud ano, tak je spíše lacině provokativní a zjednodušená (v některých chvilkách mi Mléčná dráha připomněla film Stanleyho Kramera Kdo seje vítr). No zkrátka špatné. 50%. (14.11.2007)

Pro mne je Mléčná dráha něco jako preludium k Nenápadnému půvabu buržoazie a Přízraku svobody. Jsou zde jasně patrné prvky vyprávění ve vyprávění, přerušování časových linií, hrátky s fikčním světem, do něhož jsou zamotávány dějinné událostí a samozřejmě jsou tu také velmi znatelné prvky surrealismu a absurdity. A přesto je mezi snímky několik zásadních rozdílů. Tak především - Mléčná dráha není ani zdaleka tak hravá. Liší se od svých dalších dvou „pokračování“ pevně danou dějovou linií, ve které jsou drobné epizody pouze odbočkami, které stále vedou zpět ke dvěma poutníkům (na rozdíl třeba od Přízraku svobody, kde se jakákoliv banalita, či vedlejší motiv mohou stát lehce motivem hlavním, přerušit tak současné dění a už se k němu nevrátit, či od Nenápadného půvabu buržoazie, kde je divák čím dál tím hlouběji „vnořován“ do struktury snů ve snech). Druhým zásadním rozdílem je pojetí filmu jako jakési teologické disputace. Buñuel kolem katolicismu sice krouží bezmála v každém svém snímku, takže žádné velké překvapení se nekoná a vůbec - řešení různých dogmat, zázraků, tradic, reforem či excesů a herezí je mnohdy velmi zajímavé (zvláště pro diváky, které podobné věci zajímají a nebo přinejmenším nemají nic proti náboženství jako takovému). Nicméně v tomto konkrétním případě mi vzhledem k epizodickému vyprávění více sedí tématická rozmanitost Přízraku svobody, či „půvabu buržoazie“, kde se vedle víry řešila také politika, bohatství a chudoba, maloměšťáctví, iluze a realita, etc. (09.11.2016)

Dvaja ošarpaní peší pútnici na ceste z Paríža do Compostelly v náboženskej road movie. Začína pohľadom na prúdy hlučne svištiacich automobilov - pútnych vozov dneška. Epizódy v priebehu cesty sa týkajú aplikácie cirkevných dogiem a diskusií o nich. Zasadené sú do rôznych prostredí a časov, vystupujú v nich rôzni aktéri. Buñuel konfrontuje nemenné pravdy s obyčajnou situáciou, v kontexte však pôsobiacou provokujúco, poburujúco a výsmešne (napr. úcta k zjaveným pravdám a súčasné pohŕdanie chudobou). Prostredníctvom takto zobrazených zjavení sa v nich a cez ne ukazuje niečo, čo na nich málokto hľadá: príbehovú skratku, obrazotvornosť, tajomno a humor. Nezmyselná pointa alebo zosmiešnenie len samotným pôsobením dogmy ju totiž posúvajú skôr do polohy surreálnej, snovej epizódy. Bezčasový dej, na prvý pohľad zasadený do súčasnosti, je plný znejasnení v podobe ľudí v dobových kostýmoch, nad ktorými sa nik nepozastavuje a zároveň je prestriedaný scénami z rôznych historických období. Tieto prechody cez čas a priestor sú náhle, bez zjavnej súvislosti s predchádzajúcim, okrem spojitosti s kresťanskou náukou. Väčšina epizód, ako napr. satan v podobe mladého hipisáka túžiaceho po spáse, Ježišov späť vzatý zázrak, poprava pápeža anarchistami; dievčatká preklínajúce spochybňovačov nimi recitovaných kánonov, zostane pevne a hlboko uložených v pamäti. (11.04.2006)