Třetí muž

Třetí muž má značnou nevýhodu v pověsti, která ho předchází. Divák na jejím základě tak nějak očekává "onen nejlepší britský film historie". A toho se mu navzdory veškerým kvalitám snímku prostě nedostane. Podíl Grahama Greena je jasně rozpoznatelný. Jedny z nejlepších dialogů vůbec a perfektně rozehraný příběh s tradičně "greenovsky zabitější" druhou polovinou. Škoda zbytečně roztahané závěrečné naháněčky. Zpočátku se také může zdát citerový hudební podkres vzhledem k žánru poněkud nevyhovující, ale právě on se nakonec ukáže jedním z největších kladů. Hned po atmosféře poválečné Vídně, pokřivené kameře a hercích. Všech, bez jediné výjimky. K tomu několik zprofanovaných záběrů a jedna naprosto dokonalá scéna na ruském kole, kterou jsem si hned po dokoukání filmu prostě musel pustit znovu. Třetí muž je výborným politickým thillerem. Neřekl bych sice tím úplně nejlepším, ale do užšího výběrového kola na tento post by se po právu probojoval. (24.02.2008)

Pro námět bych si tenhle film úplně nepustil. Orson zmizí a na scéně se náhodou objeví jeho dlouholetý kámoš. Ten se zamiluje do jeho milenky a jeho milenka hodinu ignorativně mluví jen o tom, jak je utrápená, že Orson zmizel. Jenže ten se pak po hodině filmu náhle objeví a dochází k největšímu zvratu ve filmu. Podstatné na tomto filmu ale je, kde a kdy se odehrává. A to je vlastně i ten důvod, proč jsem film chtěl vidět. Atmosféra poválečné Vídně je neuvěřitelně silná a zajímavá. Kamera výborná, některé záběry až mrazivé. Hudba podkreslená tou řeckou balalajkou vlastně vtipná, ale jelikož se nejedná o nic vysloveně tajuplného, nevadí to. (07.11.2022)

V českém prostředí neobvyklé dílo nabízí zajímavý pohled na vídeňskou skutečnost konce čtyřicátých let minulého století. Vesměs se tu jedná o základnu fakt, poznatků a souvislostí, které a která jsou v českém prostředí naprosto neznámá. V evropské kinematografii tehdy ještě naplno doznívala poetika třicátých let zvukového filmu. Kamera i vedení herců zůstávalo více či méně divadelní, i když z dětských střevíčků počáteční bezradnosti se již viditelně vyzulo. Vedle pozoruhodné režie a nezanedbatelné kamery tu na sebe upozorňuje hned několik neméně pozoruhodných hereckých výkonů. Orson Welles, muž mysteriozního organizovaného zločinu, exotická Mata Hari, podle všeho česká Němka (ve filmu je pohříchu více českých jmen) Alida Walli, Italka s roztomilým německým šlechtickým predikátem Altenburger von Marckenstein und Frauenberg des Heiligen Römischen Reiches (cítíte, jak se jazyk přímo mazlí s těmi rozkošnými německy znějícími slovy; vskutku echt) a nezanedbatelný muž z generace tvrdé americké školy, skvěle ztělesněný Josephem Cottonem. Hraný film startovní velikosti nové historické epochy moderní světové kinematografie, zhruba tak lze - snad výstižně - charakterizovat v kostce tento nevšední divácký zážitek. (27.06.2009)

Vlivem řady náhod a shody okolností se z tuctového noirového béčka stal vzývaný kanonický titul. Stylová polarita jednotlivých segmentů nasvědčuje, že na zkazkách o režijním zainteresování Wellese asi něco bude. Právě díky výlučnému formálnímu zpracování a funkčnímu využití poválečných reálií Vídně se šestáková historka stává diváckým požitkem. Nicméně přiznejme si, že z hlediska příběhu a motivací postav je snímek hodně děravý; tedy pokud nepřijmeme queer výklad. Jen prostřednictvím vztahů, které "překračují běžný heterosexuální odstup", lze vysvětlit, proč by si protřelý gauner a kšeftsman pozval naivního pisálka, nechal ho odhalovat pochybné okolnosti své smrti a dokonce se neudržel a vyjevil mu své plány. Tuto rovinu ostatně stvrzuje i ryze gay páreček Harryho kumpánů a tragičnosti hlavní ženské postavy, která je erotickým objektem snad pouze pro sexuálně nejistého hrdinu (a jelikož odhalí jeho podstatu, nechce s ním nic mít). (12.03.2012)

Mno, měla jsem s tím co dělat, takže se opět rozejdu s nadšeným davem, neboť jsem několikrát bojovala s pokušením jít umýt nádobí, abych se kapku osvěžila, což se mi opravdu často nestává... Faktem zůstává, že z většiny vídeňských zákoutí by vyšly skvělé fotky, to však samo o sobě ještě dobrý noir nedělá, že. A tak, když nebylo jaksi koho nenávidět, ani komu držet pěsti, logicky mě kapitola obsaďte všechny kanálové poklopy - zlotřilec na útěku musela minout větším obloukem, než když tomu nevýraznému brakovému pisálkovi oddělali jediného fanouška... Ocením ještě úplný závěr, který si možná zapamatuji na stejně dlouho, jako Callowayův ocupkovaný kabát. A jo, co ta hudba? Tak ta by si určitě zasloužila lepší kulisu. Viděno v rámci Season Challenge Tour, týden s filmem noir 40. a 50. let. (15.10.2015)