Balada o sedmi oběšených

Velice zajímavý počin slovenského režiséra Martina Hollého nabízí psychologický náhled do sedmi hlav, které se co nevidět budou houpat na provaze. Co se honí v myslích lidí odsouzeným k smrti, co je motivovalo k jejich činům, za které teď ponesou následky, utržky z jejich zatýkání, to vše naleznete v této hodinové adaptaci povídky Leonida Andrejeva, kterou rozhodně můžu doporučit ke zhlédnutí! A jen taková malá poznámka závěrem – Emília Vášáryová byla kus! :-) (05.02.2013)

Je to překvaující, že vznikl televizní film takových kvalit. Přitom by si zasloužil velké plátno. Uvolnění šedesátých let dovolilo i experimentování, odklon od jasné dějové linky a důraz na detail. Jak je vidno, režisér se s tímtou úkolem popasoval velice dobře, ovšem u diváků už to může dopadnout zcela jinak. Podařilo se vytvořit velmi silný snímek s působivou atmosférou, ke které výrazně přispěla zajímavá kamera i citlivě pojatá hudba Zdeňka Lišky. V obsazení překvapil Gabo Zelenay. Vyvrcholení vnímám v okamžiku před samotnou popravou, kde je každý oproštěný od minulosti a stojí pod šibenicí sám za sebe. V tom okamžiku se z každého vyloupne jeho pravé já. (31.03.2015)

Každým coulem umělecký film ideální ke strukturalistickému rozboru. Balada o siedmich obesených je díky tomu lehce odosobněná a zdánlivě silné téma formalistickým zpracováním tak trochu rozmělňuje, nicméně jedná se o snímek, v němž každý záběr, pohyb kamery, slovo a střih je nositelem významu na rovině denotační, konotační a narativní. Hollého dílo předběhlo dobu a je ostuda, že až na pár fajnšmekrů zůstává divácky opomíjeno. (15.04.2011)

...viděl jsem tu přerody a zvraty televizního formátu do velkého filmového a naopak. Jakoby Hollý - velký režisér chvílemi podléhal Hollému - lehce nadprůměrnému dítěti své doby (a naopak). Nejslabší pro mne je začátek až někdy po proces - člověk vidí tu studiovou kašírku ze sedmdesátek a vybaví se mu "televízne inšcenácie" každé pondělí večer a nejen ty - prostě celá ta "žánrová" produkce, kam se dají pro podobnost zařadit i věci cizí, ne-československé (Zuawského Píseň triumfující milosti například...). Zajímavé tohle pro mne začalo být ve vězení - Hollý si musel neuvěřitelně vyhrát se střihem, je to minuciózní a Robbe-Grilletova lekce je opravdu znát - zoomy, retrospektivy, zvuková stopa... A propos - hudba - je to celkově jeden ze slabších Liškových výkonů - jsou zde ozvuky Markety a Ovoce stromů, pověstná schnittke-ovost (na csfd.cz je konečně správně česky jako Šnitke!) prosakuje jen chvílemi, když do toho Kühnův sbor tak nepere; Mělo to být jako pravoslaví a podobně jako v Marketě (tam skrz gotiku) to tvoří atmosféru. Pravoslavně to ale moc nezní - pravoslavná hudba nebývá tak tvrdá - a chvílemi je to i kvůli textu mše příliš doslovné - aspoň mě to iritovalo a dodávalo to celku pachuť staroby... Velkou výhodou filmu je stopáž - víc by to neuneslo. Nejsilnější je z něj závěr - obrazově je to něco mezi Jancsóem a Vláčilem, sošné, krásné, vyvazuje se to ze společenské tématiky, zde je Film! (29.12.2011)

Tady si Martin Hollý troufl zdolat laťku hodně vysokou. Pokud by se chtěl vyrovat Adrejevovi (přitom ani Andrejev není žádný Sergej Bubka) v oblasti psychologiie postav, asi by jeho tyč byla příliš krátká. Hollý zvolil jiný jazyk, řeč náznaků, krátkých spojek, dohledávek, výpustek atp. A pokud bylo Adrejevovým cílem popsat "žít na pozadí smrrti a zemřít v popředí života", pak se domnívám, že uspěl... Skutečně jen pro zajímavost uvedu dva příklady ze samého začátku kolem motivu "v jednu po poledni": Příklad 1. FILM: atentátníci schovaní za stromy parku, v rukou pistole, granáty, výbušniny, jeden po druhém, tváře, gesta. KNIHA (pouze): "..a nyní je každý jejich krok sledován tajnými; chtějí se sejít s ručními granáty a revolvery u vchodu a čekat, až ministr vyjde. Tam budou také pochytání. Příklad 2. FILM (pouze): ministr se nepříliš důvěryhodně převaluje v posteli. KNIHA: "Připomínal si jeden za druhým všechny ty nedávné hrozné případy, kdy na lidi stejné hodnosti, nebo dokonce i z vyšších kruhů, než byl on, dopadaly granáty a tyto granáty jim na kousky rozervávaly těla, rozstřikovaly mozky po špinavých cihlových zdech, vytrhávaly zuby z dásní. A jak tak vzpomínal, připadalo mu už těď jeho tlusté nemocné tělo, rozvalené na posteli, nějak cizí, jako by už ohnivou sílu výbuchu zakusilo; a měl dojem, že se mu ruce v ramenou oddělují od trupu, zby vypadávají, mozek se drobí na kousky, nohy dřevěnějí a leží pokorně s prsty nahoru, jako kdyby už umřel." (05.02.2018)