Děkuju, pane profesore

Hledat pravdu, hájit pravdu... Pohled na jedno z nejtemnejších období našich národních dějin, na padesátá léta, bývá většinou silně omezován na společensky exponovaná témata, ale i mimo širší záběr se někde v pozadí odehrávaly malé i velké lidské tragédie, malá i velká protivenství. Filipova inscenace přivádí k životu působivý dramatický konflikt, v jehož středu se ocitá nadaný student, začínající žurnalista, který se vinou své nezáludné upřímnosti ocitá tváří v tvář bezcharakterní době, plné nepochopení, strachu a krutosti. Defilé špičkových hereckých výkonů, z nichž nelze nejmenovat alespoň Cupákem přesvědčivě ztvárněnou postavu profesora Blahynky, v němž jakoby naplno rezonovaly dozvuky klasické prvorepublikové výuky, podtrhuje charakterovou vyhraněnost objevivších se postav a dává zároveň tušit, že jsme opět svědky mimořádné umělecké sounáležitosti. Zachovat si právo na názor, jakkoli je kritický a jakkoli s ním nemusíme nebo nechceme souhlasit, v době, která lidem odpírala vlastní myšlenky, je hrdinství. Tehdy i dnes. (13.11.2017)

Výborný snímek o lidské slušnosti, vzájemné úctě a především o tom, že svět není černobílý. S filmem Škola základ života tento snímek nemá nic - kromě motivu stíhání studenta za jeho názor - společného, takové srovnání je jen mladickým projevem nepochopení tématu. Život totiž není černobilý a ne vždy lze jít hlavou proti zdi. O tomto je příběh, ve kterém se učitel snaž svému studentovi vysvětlit, že člověk má právo na svůj názor, ale vyjádřit jej v pravou chvíli často vyžaduje i ohleduplnost vůči ostatním. Člověk prostě není vždy zodpovědný jen za sebe. (27.03.2007)

Ve své době nadprůměrné dílo dnes nemusí působit tak přesvědčivě jako při svém prvním uvedení. Spíše může uspět jako neformálně míněný a nekonvenčně založený dokument, dost přesně vypovídající o tom, že padesátá léta nebyla jen černá občanská rezignace a čas bezuzdných justičních zločinů všeho představitelného druhu. Přežívání noblesy První republiky, schopnost uvažovat v rovině sofrosyne-uměřenosti, klidně a vyváženě, psychologická věrohodnost podaných portrétů, zralá režisérská Filipova ruka jsou určitě pozitiva, nad kterými se nedá jen tak jednoduše mávnout rukou.  Prvorepublikovost, masarykovský humanismus, vyšší princip mravní, se tu střetává se stalinistickou šablonující manýrou; je nabíledni, kdo a co zvítězí. A to i v případě, že jde o samozřejmě plně legitimní názor více zvýrazňující poetiku a čistotu žánru. Zhruba tak bych popsal tuto televizní inscenaci-dobový mezník. (23.09.2007)

No, Eduard Cupák si ke svému jubileu zasloužil lepší kus, ale jeho výkon je spolu s Jiřím Adamírou s přehledem nejlepší. Tak nevím...má to být opravdová kritika, či jen socialistická výchovná agitka, nebo jen nabubřelý vykradený námět tohohle? Fakt nevím, asi od každého něco... (06.03.2007)

Dost umírněná kritika zřízení, jak dokresluje úvaha pana profesora na konci Ovšem hezky je vykreslen postup, jak snadno a nevinně si člvověk může pokazit život v socialistické společnosti, na kterou dohlíží z obrazů Klement Gottwald. Tvůrci se ovšem vyhnuli otázce, jak se tedy stal postižený student v době normalizace redaktorem. No a nakonec jsem i toho Matáska našel. (13.12.2021)