Stopař

Tak toto je trošku iné kafé ako Harmonov napodarený Highwayman. Pefektná temná atmosféra thrilleru by sa dala krájať. I keď som videl nový The Hitcher (2007) a dosť sa mi páčil, toto bolo ešte lepšie. Chalan je proste sám, beznádej ja tam cítiť a je to uveriteľnejšie ako remake. Čo ma však prekvapilo, je že oslavovaný výkon Hauera ma až tak nezaujal na rozdiel od toho Beanovho. (06.08.2007)

Uvědomělé béčko, které ví, že je jen béčko a nevadí mu to. A to je fajn, protože dnešní filmy tohle neumí a berou se strašně vážně. Pokud mě The Hitcher něco naučil, bylo by to: A) nikdy neber stopaře, B) když už ho vezmeš, bylo by fajn, kdyby nebyl "tak trochu" blázen a C) ne, NIKDY neber stopaře. ;-) Ve zkratce - Ruther vládne, Thomas byl v pohodě a mladá Jennifer Jason Leigh k nakousnutí. Za mě 80 % s tím, že kdyby postavy měly alespoň nějakou tu motivaci, proč se chovají tak, jak se chovají, nezlobil bych se. (20.02.2013)

Těžko čitelný a napínavý silniční snímek, který po celou dobu vodí diváky za nos, protože se vždy ubere směrem, kterým to nečekají. Úlisný Rutger Hauer je jako ta nejhorší noční můra, která se zjevuje nečekaně, tiše, aby vždy trochu zamíchal kartami a pocuchal nervy už tak zdeprimovanému a psychicky skoro zhroucenému C. T. Howellovi. Na tehdejší dobu špičkové výbuchy. Brutální nápad, jak připojit návěs kamiónu k tahači. Přemotivovaný závěr. 5,8 miliónů dolarů(výdělek celosvětově) (15.04.2007)

"Why didn't he kill us?" Film samotný vezmu trochu hopem. Atmosferická, napínavá i perfektně zahraná hra kočky s myší uprostřed vyprahlých dálav. Pocit Jimovi beznaděje pohltí. Skoro jak od Hitche. Navíc je to okořeněné špetkou sympatické osmdesátkové nekorektnosti. Zápory? Místy scenáristická bezmoc řešící některé situace à la deus ex machina nástupem Rydera na scénu. Přesto první co si vybavíte při zmínce o Stopařovi bude právě postava Johna Rydera v podání Rutgera Hauera. Moc toho nenamluví. Ani nemusí. Dostatečně za něj totiž mluví činy. Mnozí zde považují záhadnost a nevysvětlení Ryderových pohnutek za hlavní zápor. Já naopak za to co dělá tento snímek výjimečnou záležitostí. Pošuků a psychopatů na filmovém plátně bylo, je a bude nepočítaně. Málokterý je však v konečném důsledku tak znepokojivý jako právě tajemný stopař. Proč to dělá? Co ho motivuje? Co ho potkalo? Jaktože "papírově" neexistuje? Žádné odpovědi. O to více pak stimulují fantazii detaily typu kamínku, který předá Jimovi či snubní prstýnek, který může být stejně tak dobře filmovým kiksem jako chytrým tvůrčím záměrem. Ta postava prostě vzbuzuje kvanta otázek. Na jednu stranu chcete vědět více, ale na druhou zároveň víte, že kdyby se vám dostalo odpovědí, tak se z toho vytratí veškeré kouzlo. Ta postava se vám prostě zadře pod kůži... (22.01.2008)

Stopaře jsem si napodruhé užil ještě více, zvláště pro jeho úžasný metonymický rozměr, který mi dovolil o hvězdu navýšit hodnocení a razantně rozšířit plochu komentáře. Celý film se točí okolo vyhroceného vztahu lovce a jeho kořisti, ke konci téměř otcovského, nebo lépe mentorského rázu. Tajemného vraha-stopaře (lovce) v podání démonického Rutgera Hauera ne/lze chápat mnoha způsoby: přišel odnikud, známe pouze jeho jméno (o němž nemůžeme s jistotou říci, zda je skutečné), je zcela vytržen z komplexnosti reality, desocializován; nemá žádnou identitu, neplatí na něj žádná pravidla (společenská, ale ani žánrová). Mnohdy mi přišlo jako by se nad celým filmem vznášel jako zlomyslný bůh, kterého už omrzela dvourozměrnost životní šachovnice. Zaplaťpánbu za to, dodalo to jeho postavě, vyjma syndromu deus ex mašina, další zajímavé a otázky vyvolávající parametry. Osobně jsem v něm také viděl ztělesnění neměnného přírodního zákonu o přežití, nicméně hlavní tíže jeho významu spočívá na roli "katalyzátoru" iniciace nedotčeného eféba Jima (svého času kořisti) - provádí jej zkouškou dospělosti, napomáhá mu naplnit rituál a najít v sobě ztracenou mužnost a sílu. Jim si díky němu projde opravdovým peklem, ale má to i své teoretické klady, protože opětovně docházejí naplnění nadčasové mytologické archetypy, resp. mé oblíbené putovní trivium pro hrdiny: separace, zmíněná iniciace, návrat. A právě díky tomuto příklonu k symbolické rovině vyprávění: 1) přicházejí k úhoně relativizující žánrová zařazení 2) nelze bazírovat na výskytu logických lapsů a nesrovnalostí - jednoduše nejsou podstatné. Když pro změnu zabrousím do filmařské roviny, musím ocenit, nakolik je celý film ohromně nepředvídatelný, a jak se nakládá s osudy jednotlivých aktérů - některé souhry nešťastných okolností bych nepřál ani svému nejhoršímu nepříteli. Značně mě nadchla i kamera, střih a režisérova řemeslná zručnost obecně, nadvakrát udivující, protože jde o jeho úplnou prvotinu. Ale, abych pouze nechválil, rýpnu si i na úkor nemnoha drobných nešvarů. Způsobují je zejména klišoidní žánrové ústupky narušující příjemně mrazivé tempo (navzdory výtečná automobilová demolice) a škaredá syntetizátorová hudba od "zaškolujícího se" M. Ishama. Jako perfekcionista bych si i dokázal velmi dobře představit, že by byl celý snímek natočen v ještě více hypnotizující a pozvolné náladě, ale to už je opravdu drobnost. Nezbývá než dodat, že tohle přes všechny dílčí nedostatky rozhodně nebyla bezstarostná jízda (natož odduševnělá a doslovná). 4,5* (12.01.2008)