Zlatíčko

Don Juan počátku třetího tisíciletí. Bezskrupulózní Alfie si jako sebevědomý „womanizer“ užívá přízeň žen - nebere ohledy, nepřeceňuje city, nemá žádné problémy. Vše, co podniká ospravedlňuje vlastní propracovanou hedonistickou filosofií. S tou se seznamujeme pomocí monologů jeho samotného. Celý film je vlastně jedním dlouhým Alfieho monologem, který je prokládaný dialogy s ostatními postavami. Režisér nepoužívá pouze obligátní vntiřní monolog, ale také přímé promluvy Alfieho do kamery, které vytváří nejen přímý (oční) kontakt s divákem, ale také efekt jakéhosi „vzdělávacího kurzu“ – Alfie nás svými příběhy a svými radami učí jak na to. S tím souvisí i jednoznačná orientace na hlavní postavu – Jude Law ani na minutu neopustí plátno a celý film je jeho hereckou exhibicí. Někdy od poloviny se bohužel snímek pomalu, ale jistě začíná proměňovat - z apoteózy děvkařství se stává prostou moralitou. Rytmus, atmosféra, Alfieho monology, herecký výkon – to vše se začíná zadrhávat a obalovat moralizujícím balastem, celý tento proces pak vrcholí závěrečným monologem. (09.01.2006)

Optimismus, nadšení, narcismus, chvástání. A ve druhé půli najednou nic z toho. Co je smutnější než ztráta vtipu a řeči napraveného sukničkáře? A co je nudnější než svěže pozitivní film měnící se do moralitky? Jude Law je frajer a koncertuje si v poloze psané přesně pro něj. S jiným scénáristou bych ho takhle chtěl vidět pořád. (16.08.2005)

Dokud Cockney Alfie surfuje na vlně svého kurevnictví, má to šťávu. Lichotí, svádí, manipuluje, lže, říká lidem, co chtějí slyšet. Při bourání čtvrté stěny naopak sází na cynické glosy a upřímnost, kterou byste slyšet nechtěli. S erektilní dysfunkcí a následným pokusem „aim higher“ se však nastartoval proces, při kterém trhlinami v Alfieho krunýři prosvítala deprese a vy jste měli uvěřit, že mu vlastní sobectví najednou dovolilo trpět. Aby tomu tak alespoň částečně bylo, musí hodně zachránit Jude Law, který obšousta s omezeným datem spotřeby podává o dost jinak než Fassbender ve Studu, ale podstata je stejná.. „I donˈt depend on nobody. Nobody depends on me. My lifeˈs my own.“ Tady bysme mohli skončit. A nebo ještě pokračujeme? „But I donˈt have peace of mind. And if you donˈt have that, youˈve got nothing..“ (07.10.2021)

Boží mlýny melou pomalu, ale jistě. Tentokráte to platí v případě nenapravitelného sukničkéře, u něhož si někdo nahoře v jistý okamžik řekl "Dost!" a od té chvíle se seladonovi začalo všechno hroutit. Fantastický Jude Law se svými promluvami do kamery dal zapomenout na slabý scénář a příjemným způsobem mi rozjasnil část pošmourného odpledne. 70% (22.06.2011)

Několik měsíců ze života proutníka aneb oneman show pro Juda Lawa a jeho doposavad nejlepší herecký výkon. Původní verzi s Michaelem Cainem jsem zatím bohužel neviděl, ale vzhledem ke kvalitám tohoto snímku se odvážím tvrdit, že jde o zdařilý remake. Snímek má i velice povedenou vizuální stránku a slušné tempo. Velkou výhodou jsou Alfieho ženy, které nejsou jen "bezejmenné stádo", ale každá z nich je unikátní a skvěle zahraná. Potěší, že se snímek ke konci nepřeklopí do schématu klasické romantické komedie, ale zůstává po celou stopáž na vlně, na které se veze od první scény. Přesto druhá polovina již není díky napravenému Alfiemu až tak výborná jako ta cynická první polovina filmu. (13.01.2007)