O malých věcech

Stručně řečeno: 12 divných povídek. Tak nějak tím jsou vymezena i všechna pozitiva. Pak už je to horší. Překvapivé pointy se nekonají, spíš to vypadá na tichá (spolklý klíček) až bezradná (partnerská terapie) vyšumění do ztracena (snad s výjimkou manželova zaskočení), případně je samotný děj natolik bizarní, že pointu ani nepotřebuje (vzájemná náprava spolubydlících). V zásadě to vlastně nevadí, protože divák to v tom počtu příběhů ani nepostřehne. Horší je to s křečovitými dialogy (odposlech) či dokonce herci (přejetá kočka). Většina povídek (i přes krátkou stopáž) působí užvaněně a prospělo by jim zkrácení (nejcitelněji závěrečné narozeniny). Nejsilnější zůstává hned první povídka (básníci), ostatní za ní jen více či méně pokulhávají. Výsledným dojmem tak je, víc než cokoli jiného, jen školní cvičení - jakoby autor natočil několik kousků na stejné téma a teď si z nich sám nedokázal vybrat ten jeden reprezentativní... (24.06.2023)

Nikdy by mě nenapadlo, že ten nesmělý Nováček ze Zločinů velké Prahy bude schopen natočit takovou ujetost se slovníkem při kterém se i Dědictví aneb ... musí schovat. Nejlepší povídka je o snědených klíčích, také dusící manžel, blijící manželka a povídka o "mačke" byly dobré. Zbytek tak trochu zbytný, ale vcelku slušný debut Denise Šafaříka. (11.12.2023)

Jako že rachitického Denise Šafaříka nemusim jako herce, tak jako tvůrce se mi pohled na něho zlepšil. Rozhodně originální nízkorozpočtovka naplněná zpočátku obvyklými situacemi ve zdánlivě nesourodých příbězích z jednoho paneláku. Líbila se mi gradace a vyústění scének ve svém scénáristickém provedení, která nejsou u českých filmů moc obvyklá. Vyzdvihnu ´´básničku #2´´ a scénka se spolknutýma klíčema, to bylo povedené absurdum. 70% (15.01.2024)

Příliš nemusím povídkové filmy, které se skládají z menších či větších jednotlivých příběhů, jež spolu (postavami, dějově) příliš nesouvisí. Obvykle mě něco takového nedokáže dostatečně zaujmout, chybí mi větší propracování charakterů, více času a prostoru, abych si zvykla na jednotlivé postavy, naladila se na ně. O to víc jsem překvapená, že prvotina Denise Šafaříka mě dokázala hned od začátku zaujmout velmi. Je to taková příjemně nepříjemná, veselá i smutná směsice dobře zahraných příhod všedního dne, které na tom malém prostoru vlastně dokážou být často docela hluboké, docela nevšední, pobaví, rozesmutní, donutí vás přemýšlet. Samozřejmě mě některé ty mikropříběhy bavily více, jiné méně, některé by si možná zasloužily propracovat více, jiné zase naopak trochu zkrátit. Ani jeden z nich mě ale neotravoval, na všech jsem nacházela něco poutavého, a to považuju vzhledem ke svým výše nastíněným zkušenostem s povídkovými záležitostmi skoro až za malý zázrak. Byla bych docela zvědavá na Šafaříkův delší "nepovídkový" film s podobným černo humorně melancholickým laděním jako má O malých věcech. Zda by tento mladý talent dokázal udržet atmosféru, nápad i za situace, kdy by bylo třeba, aby to celé více drželo pohromadě, bylo tam více spojovacích prvků než jen žití ve společném domě, jestli by dokázal patřičně rozvinout, propracovat charaktery postav. Zdá se každopádně, že potenciál tam je a že by Šafaříkova scenaristická a režisérská dráha nemusela skončit tady tímto na debut až překvapivě povedeným "malým" počinem. 75 %. (04.02.2024)

Malé životné absurdity alias tak trochu chaunovo velmi pozdní odpoledne. Smiech cez slzy, od plaču k slzám. Neopozerané tváre českého filmu ako veľký bonus. Odvážny počin. Až tak odvážny, že sa ho zlakli všetky akadémie a nenominovali ho na takmer žiadne ceny. Tí herci? Jeden za druhým. Fuck tých, čo sa boja, vlastná cesta je tá najlepšia. (16.02.2024)