Den díkůvzdání

Filmařská křivka dříve nápadité, svěže brutální a mrazivě atmosférické Tarantýnovy přísavky Eliáše Hnítha pomalu, ale jistě bez jakýchkoliv amplitud padá k nule a exaktně vyjádřeno matematickou terminologií „limitně konverguje k prdeli“. Induktivním důkazem tohoto zmaru budiž i tato zcela neinventivní, nudná, kýčovitá až pohlupavá pásová sračka pro lobotomy, plná krajně nesympatických a strašlivě prkenných postpubertálních ochotníků, jejíž intelektuální děsivost jen podtrhuje neherecký štěk hrůzně zbotoxované dřívější totální barakundy Džíny a leklé pózování Dempsyho, kterému patrně došly řádně placené role, kde by ještě ve svém věku mohl seladónsky pózovat v tangách. A těch pár poslabších masáren, nad kterými tu zdejší neurovegetativní řezničtí učňové jako obvykle s funěním vyhonili, načež to poplatně svému yntelechtu zase mohutně přebušili, to rozhodně nijak nevytrhlo. Vzdal bych rozhodně vřelé díky tomu, kdyby ses už na to vysral, Eliáši! (16.01.2024)

Na fiktivní trailer z roku 2007 přiložený ke slavnému double feature Planet Terror/Death Proof jsem již zapomněl, protože v tu dobu jsme s kámošema každýmu na kalbách co hodinu pouštěli tehdy sousedský fiktivní trailer na Machete, tehdy i s výstižným českým dabingem. Tehdejší upoutávka na Thanksgiving vycházela z estetiky 80s slasherů, do které se ale prý Eli Roth nechtěl nakonec zamotat, tak tento film pojmul jako současný remake onoho fiktivního filmu, který byl jakože zničen. Dobře, ale teda proč je to tak hmatatelně devadesátkový? Tím myslím vztahy mezi postavami, charakter městečka, bouchačky, způsoby chování hrdinů, jejich účesy, obličeje i způsoby chování. Jsou zde scény, které vyloženě napovídají, že o tom, že se bude ten film odehrávat v současné době, se došlo až nějak během natáčení a jedna za všechny se odehrává v policejní stanici, kde mají všichni policajti CRT monitory s Windows 98, krom externího detektiva, který najednou má celý dva flatscreeny.  Naštěstí se tenhle bezelstný přístup k problému otiskl do nálady celýho filmu, který je příjemně lehkonohý, nesnaží se nad nic povyšovat a chápe, že by nás nemělo zajímat, jak jsme si vědomi následování nebo ohýbání žánrových pravidel, protože jsme tady proto, abychom si vychutnali jak někomu lodní příď prorazí v detailním záběru lebku. A za to fakt dík. (22.02.2024)

Eli Roth je konečně plnohodnotně zpátky a já nemohu jinak než pět. Tohle je prostě slasher který v mainstream kinech chyběl strašně dlouho. Černohumorný killy které nešetří gorem a fakt jsem byl překvapený jak drsný a hravý ty mordy byli. Také potěší na poměry žánru chytřejší příběh, postavy co se chovají docela logicky či celková atmosféra podzimního mšstečka a jistý nadhled. Roth tu opravdu kráčí sebejistě a jeho pauza od tohoto žánru mu asi prospěla. Sám se i divím s jakým mini budgetem tu dokázal vykouzlit ty praktický efekty v killech, to jako fakt klobouček. No celkově jsem spokojený, celý cast mě bavil (hlavně Patrick Dempsey) a zapamatovatelných scén tu bylo taky dost. Například pobavil totálně absurdní carnage na Black Friday či popelnicový kill nebo stylové uříznutí hlavy. Jediné k čemu mám asi výtku je že mi přijde že Roth tu byl trochu mírnější v jeho humoru, jsem zvyklý na trochu více absurdního humoru v jeho filmech (Cabin Fever, Hostel 1), tady mi přišlo že šel v rámci možností safe. I tak ale plný počet a z letošních hororů je tohle minimálně v mé TOP 3. (24.11.2023)

Roth měl určitě navíc, než kdy dokázal. Je to podobný režisér jako Ti West, který se vykoupil ovšem skvělou trilogií X, teda pokud nepokazí poslední díl, který nás teprve čeká. Za to Roth uspěl akorát průměrně s povedeným Green Inferno a jeho Thanksgiving je tak někde napůl mezi povedeným slasherem a mírným zklamáním. My starší kousci co jsme kdysi viděli fake trailer jsme možná čekali přeci jen víc. Roth neví, respektive divák neví, jestli netlačí na pilu záměrně a nechává postavy zbytečně mluvit na úkor masakru. I když černý humor jede a několikrát sem vyprsknul smíchy, vraždy jsou slušný a vrah má potenciál. Jenže atmosféra je právě díky humoru dost potlačená stranou a když ve scéně, kdy se zažíva upeče člověk v troubě se smějete díky teploměru v těle a necítíte žádné děsivé emoce, je to prostě spíš ke škodě. Vrah se dá docela dobře uhodnout po výslechu na policejní stanici, takže se nedá ani úplně mluvit o nějakém větším napětí a zábavnost akce zase brzdí přehršel průměrných postav a moc zbytečných dialogů, ale postavy jsou vesměs sympatické. Počáteční masakr v obchoďáku, solidní vraždy a charismatický vrah udrží Thanksgiving na hraně kvalitního slasheru, ale jak už je u Rotha zvykem, mohlo to být mnohem lepší. Je to zbytečně zkartkovité a paradoxně tomu ubližuje fakt, že se to nebere moc vážně. Jako by si Roth na vážnější notu nevěřil, přitom v Green Inferno dokázal, že pokus chce točit vážně, tak se mu atmosféra a emoce daří. Hodně se tu píše o srovnání s Vřískotem, který jsem vždycky k smrti nesnášel a všechny díly považuju za naprosto debilní, hlavně už stupidní jedničku, která mě srala už na základní škole. Slasher je takový druhořadý podžánr hororu a těch opravdu dobrých, jakože áčkových je naprosté minimum. Roth natočil zábavné béčko na jedno podívání, které mělo ale možnosti stát se něčím větším, bohužel. Stejně nedopečené jako Machete. Teď už jen zbývá čekat, jestli někdo odvážný natočí SS vlkodlaky s ďábelsky přehrávajícím Cagem a zkusí z kdysi fakeových trailerů natočit aspoň jeden epický celovečerní horor, který by byl něčím víc, než promarněnou šancí. 60%. (08.03.2024)

Na plný počet to zrejme asi až tak nie je a Ja tak trochu preháňam, no je to po dlhej dobe slasher, ktorý je dostatočne krvavý, s výborným gore, no a v neposlednom rade, nápaditý aj z pohľadu mordovačiek, čo je pre tento druh subžánru doslova kľúčové. Som veľmi spokojný a na záver len dodám, kam sa hrabe 168 pokračovanie už dnes trápneho Vreskotu, ktorý drží pri živote už len štýlová “ghost face” maska, pričom toto je presne ten druh filmu, ktorý Eli Rothovi sedí ďaleko najlepšie. Po “Green Inferne” a “Hostely”, další zárez na pažbe. (20.12.2023)