Zredigováno

Nevím, co říct... snad, že všechno už tu bylo v x filmech s válečnou tématikou a zbytek se dá vytušit z útržků zpravodajství a dokumentů, změna je jen ve formě, a domnívám se, že ne k lepšímu, většinu času jsem byla ze stylu natáčení i kvality obrazu dezorientovaná a nervózní, špatně jsem rozeznávala identitu vojáků a těžce jsem nesla jejich prázdno vyplňující kecy - vinou výše uvedených překážek jsem jaksi nebyla schopna náležitého pocitu zhnusení, který měl De Palma v úmyslu z diváka vydolovat. Zajímavým se jevilo prolínání několika médií, ale přes snahu o autentické vyznění právě ono paradoxně obviňovalo samo sebe z falše - amatérské výkony herců i třas handycamu vyvolávaly zdání vojenského videodeníku, aby vzápětí došlo k vystřízlivění z nelogických nesrovnalostí, podstrčených filmových fotek a klišovitých vzorců chování. Zbytečný film. (23.08.2010)

Dlouho to vypadalo, že se jméno Briana De Palmy vytrácí ze scény, a najednou: BÁC! O válce v Iráku vzniklo mnoho dobrých filmů (zrovna včera jsem viděl Zelenou zónu), ale tenhle nejlépe glosuje celý konflikt. Od nesmyslnosti jeho oficiálního důvodu, přes nepřátelskou atmosféru prostředí až po samotnou omezenost vojáků, kteří sami nevědí, co tam dělají. Tak proč si to trochu neužít, že? A navíc to zvládá na jednoduchém, až banálním příběhu. Pseudodokumentární podoba s neznámými herci byla asi nejlepším možným řešením, hrátky s webovými videi a blogy to pak zasazují do širších souvislostí naší globální přítomnosti. Dílo hodné vidění. Dílo hodné zamyšlení! (25.08.2010)

Když Brian De Palma na začátku své rozmanité kariéry experimentoval, vzniklo pár docela zajímavých filmů jako např. Ahoj Mami! nebo Fantom ráje, které mají co nabídnout. Ovšem tenhle režisérův pokus o reflexní válečné drama se v mých očích příliš nezdařil. Co si budeme povídat? Válka je svinstvo, ale tenhle film mi připadá úplně zbytečný. Jde prakticky o takový statistický slepenec negativ války v Iráku a Afganistánu, který nám jasně říká, jak máme vše chápat. De Palma se trochu vrací k látce svého filmu Oběti války, který ovšem nebyl tak křečovitě rádoby realistický jako tahle patlanina. Mohl to být dokument na půl hodiny a ne hraný film, kterému asi málokdo uvěří jakoukoli objektivitu. Pro mne docela zklamání, snad se Brian ve svém příštím filmu trochu vyšvihne. (08.05.2012)

Moderní pohled kamerou v podání Briana De Palmy. Tentokrát nejde o neustálé přenášení jedné kamery, kterou různě drží vojáci, ale různé kamerové zdroje poskládané ve stylu dokumentů. Právě tento dokumentární styl se snaží sledovat různé události z neutrálního pohledu, ale vždy je divák nucen do úmyslného stanoviska autora (např. civilisté, najíždějící do vojenského záterasu? Vina armády? Proč?). Narážka na nekonečný cyklus pomsty je pochopitelný, ale ukazovat jeho absurditu je jedna věc, ukázat jak ho vyřešit věc druhá. Bohužel Redacted je možá pohled De Palmy na celou vojenskou invazi do Iráku, ale ani zdaleka nedosahuje kvality ani argumentů některých výjimečných filmů reflektující zrůdnosti Vietnamu. Ten pravý film, na vyrovnání se s ropnou invazí asi teprve čeká někde v šuplíku.... (25.08.2010)

„Basically, here, shit happens“. Absolutní pravda neexistuje a pokud ano, nelze ji jakýmkoliv způsobem zaznamenat – zhruba k tomuto závěru dochází po devadesáti minutách dost možná nejkontroverznější snímek Briana De Palmy (na IMDb jakoby neexistovalo jiné hodnocení než 1/10 a 10/10). Třebaže vychází z reálné události (opakované znásilnění irácké dívky americkými vojáky a následné zabití ji i její rodiny) a snaží se budit dojem maximálně autentického materiálu, jeho cílem není „pouze“ rekonstruovat skutečnost a dosáhnout zdrcující síly Letu číslo 93. ___ De Palma pracuje paralelně s mnoha mediálními vrstvami. Ze dvou, později z mnohem více videomateriálů diametrálně odlišného pojetí zjišťujeme, co dělá takový průměrný americký voják v Iráku, že tam vlastně nic nedělá, a co to s nim dělá. Psychický rozklad sebevědomých „zabijáků“ v paranoidní trosky (za vydatného přispění nehumánního drilu nadřízených) je jen jednou stranou krystalu nebývale komplikované struktury. Při zvýšeném stresu každý potřebuje dříve či později uvolnit nahromaděný přetlak, proč tedy jako oběť nevyužít obyvatele „podmaňované“ země (MY jsme dobyvatelé, NÁM to tady patří, oni musí přijmou NAŠI úžasnou demokracii) a nedoufat, že bude celý incident v rámci zachování dobrého obrázku o „amerických chlapcích bojujících za dobrou věc“, zameten? Jenže žádný (zlo)čin se neobejde bez následků, pročež také Iráčané berou záležitost do svých rukou a celému světu představí svou verzi spravedlnosti (zde můžeme řešit rozdílné záměry při natáčení „pravdy“ Američany a Iráčany). Absurdní popravou „viníka“ se kruh navenek uzavírá, zároveň ale dává do pohybu další mechanismus, ničivější než předchozí. ___ De Palmu je těžké nařknout z černobílého vidění světa, vychází z jednoduché filozofie, že když dojde k jedné věci, bude následovat věc další a pak další a další, pořád dokola – nekonečný cyklus, který těžko někdo zastaví, což nás však nezbavuje práva znát jeho pravou podstatu, jinými slovy znát neredigovanou pravdu. S tím vyvstává nejpalčivější otázka, jež filmaře trápí od vynálezu kinematografu – kde leží hranice mezi realitou a fikcí? Jsou závěrečné fotografie obětí americké invaze dostatečně výmluvné, aby znepokojily i ty, které nechal zbytek filmu chladnými? Ale co si potom máme myslet o zakomponování fotek dvou fiktivních filmových obětí? Tato drzá podvratnost jenom zdůrazňuje, že v konečném důsledku pouze režisér (či jiný tvůrce výpovědi) určuje, kde končí realita a začíná fikce. Toto nenápadné upozornění „nevěř všemu, co ti říkám“ lze současně brát jako De Palmovu pojistku proti osočování z příliš zjevného dodržování tradičních vyprávěcích technik (tzn. po celou dobu neztrácíme přehled, kdo, co, jak a proč, nemluvě o technických detailech, kdy byla bezpečností kamera ve skutečnosti těžko vybavená mikrofonem). 80% Zajímavé komentáře: Renton, Bluntman, O*R*I*N (04.12.2008)