Oči čornyje
Dark Eyes
Oči čierne
Režie:
Nikita MichalkovKamera:
Franco Di GiacomoHudba:
Francis LaiHrají:
Marcello Mastroianni, Jelena Safonova, Marthe Keller, Innokentij Smoktunovskij, Roberto Herlitzka, Oleg Tabakov, Silvana Mangano, Jurij Bogatyrjov (více)Obsahy(1)
V pořadí druhá Michalkovova adaptace díla A. P. Čechova, tou první byla Nedokončená skladba pro mechanické piano (na motivy dramatu Platonov), vycházející z povídky Dáma s psíčkem (zfilmovaná ve věrnější verzi I. Chejficem). Michalkov interpretoval Čechova ironicky - v duchu italské produkce, která film financovala. Základní zápletka - flirt v manželství nespokojeného muže a následné hledání lázeňské příležitostné milé zůstala zachována, nicméně je rámována úvodem a hlavně závěrem, který silně naznačuje, že vše proběhlo ve vypravěčově fantazii.Těžko uvěřit, že zajištěný architekt fascinovaný cikánskou hudbou a ruskou láskou na stará kolena zchudl a pracuje na lodi jako číšník. (raroh)
(více)Recenze (33)
45. Zlatý Glóbus za rok 1987 - Nejlepší cizojazyčný film - Itálie ()
Namet me uplne neoslovil, ale zpracovani je vyborne. To propojeni ruske knizni predlohy s italskym filmovym nabojem je hodne atraktivni. Bavilo me i tempo filmu, vypraveni Mastroianniho a vyprava. Michalkovuv rukopis jasne citelny. ()
Rusky melancholický, většinou ne moc zajímavý, slabší scénář. 2,5/5 ()
Ruský film ojíněný francouzskou hudbou a okořeněný italštinou. Kouzelná kombinace. Marcella Mastroianniho, vstupujícího ve sněhobílém obleku do bazénku s rašelinou, jsem sledovala se zatajeným dechem... ()
"Cобачка." Romantická komédia v ktorej sa podmanivým spôsobom snúbi ruská melancholická poetika s talianskou bláznivou pojašenosťou (priam ako od maestra Felliniho). V tomto ohľade vyniká najmä celá tá časť v kúpeľoch, ktorá je tým svojim humorom priam neodolateľná (ale ani časť v Rusku v ničom nezaostáva). Retrospektívne rozprávanie príbehu hlavného hrdinu Romana Patroniho (skvelý Marcello Mastroianni) je nesmierne emotívne a vtipné zároveň. Osobitne musím vyzdvihnúť ešte skvelú hudbu (Francis Lai) - len zriedkakedy mávam takýto pocit dokonalého súladu obrazu (diania) a hudby. Ďalší z radu filmov Nikitu Michalkova, ktoré si ma dokázali podmaniť. Nomináciu na Oscara považujem za plne zaslúženú. "Hej Cigáni! To som ja. Odchádzam, ale čoskoro sa vrátim." ()
Těžko uvěřit? Tak já jsem tomu klamu podlehl a až do přečtení obsahu jsem skutečně věřil, že Mastroianniho (skvělý!) vyprávění bylo skutečným zážitkem muže, který nemiloval ani svoji ženu ani její obchody, snažil se přecházet to drsným vtipkováním (hle - Nový: Rozkošný člověk) a nakonec se v nervovém (?) sanatoriu seznámil se zajímavou Ruskou; když pak za ní přijel do Ruska, zjistil, že se jedná o ženu starosty... Neznám natolik Čechova, jeho dramata jsou pro mne odtažitá, ale jeho povídky jsou mistrné a ukazují duši ruského člověka s jeho absurdními vlastnostmi. A právě pobyt hrdinův v ruském maloměstě mi silně připomněl Čechovovův styl ironických povídek. Ano, drobnokresba ruských postav byla Čechovovým mistrovstvím. A film mu zůstal věrný. Drobné postavy ve filmu vytvořili Oleg Tabakov (výborný v roli starosty) i I. Smoktunovskij. Čtyři body dávám za počáteční podivnou půlhodinu, která mi připomínala svou pitoreskností či čím poněkud českou novou vlnu... (a ona dle kolegů zde to byla felliniovština). ()
nikita michalkov, idi na xuj! ()
Michalkovův mistrný opus na motivy Čechovovy povídky "Dáma s psíčkem" kombinuje klasické ruské téma nenaplněné lásky a touhy po kráse s tématem marného hledání smyslu a naplnění vlastní existence. V tomto případě existence hlavního hrdiny, kterým zde na rozdíl od literární předlohy není kultivovaný ruský úředník nýbrž veskrze pohodlný a všeliké zodpovědnosti se vyhýbající Ital "Romano" - nezapomenutelným způsobem ztvárněný italským hercem Marcelem Mastroiannim. Ten dává své postavě vedle Razkolnikovského rozměru "zbytečného člověka" také rozměr pitoreskních postav Felliniho filmů, čímž posouvá celé dílo až k hranicím komičnosti. Připočítáme-li k tomu onen pro Michalkova charakteristický filmový sentiment a smysl pro satirické vystižení ruské duše ve své "nahotě a smutku", pak nám nezbude než v okouzlení sledovat film, který vedle "Oblomova" tvoří jeden z vrcholů režisérovy adaptační tvorby. Láska, touha, smutek, vzdor, smíření a rezignace. A nad vším nepokoj lidského srdce. ()
Promítáno na MFF v Karlových Varech roku 1988. Michalkov má velký cit pro přepisy ruských klasiků, tento se mu mimořádně zadařil. Skvělý Mastroianni jako architekt Romano ()
Naposledy tu Michalkov natočil scénář, který napsal společně s Alexandrem Adabašjanem. Podruhé Čechov a podruhé se vším všudy: nesmyslnost, trapnost, pasivita postav, zakopávajících o každou přirozenou součást života jako o nečekanou překážku. Vynalézavost, artističnost hlavního hrdiny Romana se utrácí na lži milenkám a předvádění se před okolím, které jej má za prázdné místo – tak třeba tato linie vedla k mnoha hezkým scénám. Přiznám se však, že jsem měla potíže s tím, abych film pojala jako celek. Buď mi něco unikalo, nebo je scénář nehutný a rozlezlý. Posledních přibližně pětadvacet minut se ale blíží genialitě, emocionálně uchvacuje, Marcello Mastroianni najednou předvádí kousky, a závěru příběhu vzdávám hold za to, že byl natolik zbaven předvídatelnosti, nakolik to jen v této situaci šlo. ()
Chvíli jsem váhal mezi čtyřmi a pěti hvězdičkami, ale nakonec jsem se přiklonil k plnému počtu. A myslím, že jsem udělal dobře. Komentář píšu s odstupem, a jsem až překvapený, jak živě se mi stále vybavují scény z filmu. Michalkov (Nikita) je opravdu výjimečný ve schopnosti vystihnout čechovovskou atmosféru. Mastroianni je výborný a totéž lze říci i o všech ostatních hercích (včetně velkých hvězd typu Tabakova, který si zahrál jen 'čudlu', ale očividně s chutí). ()
Film balancuje mezi romantikou, starosvětskou nostalgií a groteskností, která je pro Michalkova poměrně typická. Výsledné ponaučení z filmu: Italové a Rusové mají společné hlavně to, že jsou ovládáni emocemi. ()
Krásný film, který jsem si pustil hned dvakrát po sobě, doslova herecký koncert, výborní nejen Mastroianni, ale i Marthe Keller a zejména ruští herci - Innokentij Smoktunovskij, dobře vybraná Jelena Safonova a zejména Oleg Tabakov dokázal na minimálním prostoru, že není malých rolí. Nádhera. Měl bych přece jenom jednu výtku, ale to spíš v legraci, celá tahle skvělé ruská literatura o zbytečném člověku používá klišé, kdy muž slaboch selhává ve výzvě životní lásky, zatímco žena bohyně z toho vždy vyjde jako láskyplná vítězná bytost. Docela rád bych si to někdy přečetl naopak, protože jsem v životě moc takových žen nepoznal, spíše bych to viděl opačně :-) ()