Withnail a já

V případě Withnaila jsem udělal chybu při programování nahrávání a konec - napsal bych, že mi unikl - ale v tom případě bych musel pociťovat ztrátu. Pravda je taková, že jsem se s viděním Bruce Robinsona tak nějak minul a kultovní status filmu nemůžu potvrdit a s oběma antihrdiny jsem se nemohl v žádném ohledu ztotožnit. Ne, že by jednotlivé scény samy o sobě nebyly v některých případech nosné, už úvodní scéna z bytu, tedy vlastně z nehorázného chlívku, který oba povaleči a feťáci dokázali ze svého příbytku udělat, je docela vtipná, když se snaží ve svém paranoidním záchvatu odhalit něco, co se možná hýbe ve vodovodním dřezu. Nashromážděné ingredience se totiž patrně ve stavu naprosté hniloby daly samovolně do pohybu. Bohužel ten styl humoru se s mojím většinou míjel, možná kdyby to bylo natočené jako čistokrevná komedie ve stylu Pařby ve Vegas. Tohle chce ale opileckým blábolením zároveň vyjadřovat nějaké pózy a celý film se vyznačuje bezcílnými hovory, které vedou odnikud nikam. Tak, jako Strach a hnus v Las Vegas, taky tohle je jenom krátkodobý pohled na zbytečnou existenci dvou rádoby umělců, co chtějí napodobit styl francouzské bohémy. Celkový dojem: 45 %. (07.11.2012)

I přes břitký anglický humor i nálož smrtících hlášek je to v podstatě smutný film s tragickou příchutí a okamžitý pocit jet zachlastat a zhulit se někam do zabláceného vidlákova ve mně nevyvolal. Asi podmíněno věkem a skutečností, že už mám proces vystřízlivění za sebou. Withnail & I nabízí netuctovou zábavu a pokud se člověk, stejně jako ta dvě šarmantně zbabělá, sebestředná individua, vzdaluje bezstarostnému mládí, určitě ho to i navzdory komediálně odlehčené formě trochu nakopne, aby se zamyslel nad svým nevyužitým potenciálem. V případě že nějaký existuje. (02.05.2012)

Ta komedie a drama se tady snoubí v takovém podivném vztahu, který je nakonec hlavně depresivní, než jakýkoli jiný. Neměl jsem z toho nejlepší pocity, ale to spíš vnitřně, nikoli tím, že by nebyl film dobrý. Některými scénami jsem se musel prokousat, ale třeba noční setkání s Montym je naprosto výborné. (26.01.2016)

W&I je o strašný spoustě věcí: o šedesátkách, o přátelství, o ceně za (ne)dospělost, o Shakespearovi a o životě, o tripu i o dojezdu, o tom, že všechno dobrý jednou musí skončit, že ne vždycky, když něco dobrýho skončí, něco jinýho začne - a o tom, že když nemejete nádobí aspoň jednou tejdně, musíte počítat s následkama. Jestli se vám po skončení tohohle filmu bude chtít vyrazit ve starým autě s kufrem plným chlastu někam na venkov, anebo propadnete hluboký depresi, dost závisí na tom, kde se v životě momentálně nacházíte. Withnail & I je jako kocovina po víkendovým tahu - když se to vezme kolem a kolem, vlastně na celý tý komedii nic moc veselýho není. (Což mi ovšem nijak nezabránilo výt u toho smíchy.) (17.09.2014)

Nečekaně mnohovrstevnatý film o uhrančivosti dekadence a nevázanosti, ale také o nevyhnutelném konci a vystřízlivění. "Withnail & I" je mnohem více než jen "kultovní britská komedie pro studentské publikum" oplývající hláškami a surreálními sekvencemi. Snímek grandiózně navozuje dojem drogově a alkoholově rozklížené reality a to bez křiklavé vizuální stylizace, ale čistě dialogy, hereckým projevem a diskontinuitou sekvencí. Vyprávění postupně krystalizuje do melancholického pojednání o neodvratném procitnutí do reality. Ve filmu přichází v podobě deziluzorní cesty z města, která ukazuje, že s městem esenciálně spjatí hrdinové prostě do zemitého venkovského prostředí nezapadají a nedokáží v něm fungovat. Hořkosladký závěr s grácií i zármutkem naznačuje, že "Withnail & I" nebyl jen o chaotickém konci jednoho desetiletí, ale také o vztahu, v jehož základech bylo možná něco víc než jen pouhé materiální sdílení jednoho bytu. (17.01.2010)