Pohrdání

S Godardem je to těžké. Ten film je samozřejmě hrozně chytrý a přitom jednoduchý a v podstatě nenáročný na interpretaci, ale to, co je na něm skvělé, mi zároveň jakýmsi způsobem hodně vadí a nedokážu se nad tím dojímat oním způsobem mnoha cinefilů, godardofilů a lemépris-filů. Úžasná kamera, hudba, můj oblíbenec Piccoli, Bardotka mě nikdy moc nebrala - ale ok, je to kultovní osoba, sebeuvědomělost filmu tisíckrát jinak atd. Objektivně je to téměř dokonale udělané, ale subjektivně tomu nedokážu podlehnout, aniž bych lhal sám sobě. To bych pak samozřejmě sám sebou musel pohrdat :). Přesto zatím asi nejlepší Godard. (22.11.2013)

Oficiální text distributora, stejně jako název filmu, vyloženě mate. Daleko příznačnější by pro tenhle film byl titul Lhostejnost. Snímek líčí celkem banální případ svazku, který vznikl z náhlého okouzlení a sexuální touhy. Britové mají jedno přísloví, které říká, že pro manželství je potřeba víc než jen čtyři nohy do postele. Tenhle pár zkrátka nepochopil, že je rozdíl mezi mileneckou láskou a dlouhodobým manželským vztahem, který je založený na mnohem víc než jen na sexuální touze. Ti dva nemají osobnostně nic společného a není mezi nimi pojítko dětí, které by je zaměstnalo a pomohlo překlenout krizové situace. Nechápou, proč je konec těm krásným chvílím na počátku, a tak se donekonečna ptají jeden druhého, jestli ho miluje, a když ne, tak proč. Slovo miluji se tam objevuje pomalu stejně často jako fuck v průměrném filmu od Kevina Smithe. Hledají důvod krize svého vztahu, ale jak už to bývá, to zcela logické zdůvodnění neumí ani najít, natož přijmout. Tahle situace bude divákovi známá už tak po 12 minutách a nic dalšího kromě tragické závěrečné tečky už ani nepřijde. Pak ještě stojí za zmínku 2-3 popkulturní vtípky, jako když Fritz Lang použije v přítomnosti Brigitte Bardot zkratku BB a míní tím Bertolda Brechta. Vzhledem k minimálnímu ději a banálnímu tématu mě film nijak neobohatil. Ctitel filmového umění může snad obdivovat formální stránku práce Jeana-Luca Godarda, ale upřímně, nic extra jsem tam nenašel. Slavná hvězda filmového plátna Brigitte Bardot kdysi přinášela Francii víc peněz než produkce kterékoliv francouzské automobilky, ale víc než 20 let jsem s ní žádný film neviděl a nijak mi to nescházelo ke štěstí. Velký dojem na mě její herectví a ani vyhlášené půvaby nedělají, myslím, že velmi rozumně, narozdíl od jiných, pochopila reálné hranice svých hereckých možností a dobře finančně zajištěná vycouvala z filmového průmyslu dřív, než stačila zvadnout. Zajímavější je pro mě Michel Piccoli, znám ho totiž z filmů vesměs o nějakou tu dekádu mladších. Celkový dojem: 45 %. (08.02.2013)

Nejedná se o godardův cinefilský experiment, na jaký jsou jeho diváci zvyklí. Godardova adaptace Alberta Moravii je spíše komorní, psychologicky prokreslené drama vztahu mladého páru - ambiciózního scénáristy a jeho (klasicky) krásné manželky - jehož subtilní křehkost naruší stejně subtilní gesto. Godard s lehkým cynickým nadhledem přebírá motiv z Homérovské Odysseii, který tvoří dějovou paralelu. __________ (poznámka k Odysseii zřejmě obsahuje SPOILER: Originální interpretace vztahu Odyssea a Pénelopé je založená na tom, že Pénelopé se cítila uražena, když ji Odysseus svěřil jejím nápadníkům, ke kterým se měla chovat mile a zároveň mu zachovat věrnost. Odysseovy nekonečné anabáze při trójské válce a následné zdlouhavé cestě zpět na Ithaku byly pak motivovány pocitem jeho provinění a útěkem od Pénelopé, kdy vrhajíc se do stále nových dobrodružství vlastně jejich setkání neustále oddaloval.) (19.02.2009)

Hudba krásná, kamera krásná, Brigitte krásná, ale... Proč se tak často termín ,,umělecký film" rovná termínu ,,nuda"? Lidi jako např. Lynch, Allen, Kubrick, Aronofsky, Bergman nebo Wenders dokázali, že umělecké filmy se dají točit i tak, aby byl člověk napjatý, zvědavý, co se stane dál, aby byl divák stoprocentně konsternován a zaujat děním na plátně. A vedle toho je tu Godard (a taky Rossellini, Antonioni, Visconti...), jehož filmy mají něco do sebe, ale mají zároveň jednu podstatnou vadu - nebaví. Převážnou dobu Pohrdání sledujeme BB s Piccolim, jak se baví o tom, proč se milovali a proč se teď nemilují a proč ona jím pohrdá a proč on nechce, aby ona jím pohrdala a proč ona si nedá říct a pohrdá jím pořád víc a tak dále. Neříkám, že v každém filmu musí být galony krve, spousty výbuchů a vražd, aby byl zajímavý... Ale na dvou lidech, co se hodinu a půl rozcházejí, není fakt zajímavého nic... (23.01.2010)

Vlastním obsahem i zásahy zvenčí cynická dekonstrukce vztahu mezi mužem a ženou, mezi realitou a jejími uměleckými reprezentacemi. Stejně jako se rozpadá manželství Camille a Paula, dochází k pomalému rozpouštění hráze oddělující skutečné životy od fiktivních příběhů (Paul jako Odyseus, Prokosch jako Poseidon a Bardotová jako věrná Penelopa i zrádná siréna – viz její „adaptace“ koupací scény z Langova filmu). Hned úvodní záběr, končící pohledem kamery do kamery, prozrazuje zvolený přístup: film o natáčení sebe samého. Godard jako kdyby se rozličnými podvratnostmi vzpíral svědomitému plnění zadání (širokoúhlá barevná koprodukce s mezinárodními hvězdami a podle slavného románu) a snažil se o nějaký čas oddálit nevyhnutelný konec filmu, již podle Augusta Lumièra vynálezu bez budoucnosti. Neposlušně nakládá s hlavní hvězdou filmu. Nahou Bardotovou, jejíž přednosti jsou nejprve deerotizovány přesným popisem, tak bez jakéhokoli odůvodnění vidíme chvíli přes červený, a hned na to přes žlutý a nakonec přes modrý filtr. Později ji režisér přiměje k nasazení černé paruky, čím je podtrhnuta klíčová idea hraní různých rolí. Tmavovlasou herečku zároveň můžeme vnímat jako Annu Karinu a celý film pak jako Godardovu vztahovou terapii. Ve srovnání s jinými Godardovými filmy je styl Pohrdání podivuhodně zklidněný, třebaže narativní struktura v lecčem připomíná jeho neučesaný debut U konce s dechem (zastavení vyprávění dlouhým interiérovým dialogem). Až do té míry, že Godarda podezřívám, zda si mimořádně dlouhými, avšak nečekanými prostřihy a otevřeným slovníkem nabourávanými záběry, nedělal srandu z intelektuálních vztahovek třeba od Antonioniho. Režie neživé mizanscény (barvy, prostory) nám toho o postavách a o tom, jak se k sobě zrovna mají, často prozrazuje více než dialogy, tradičně utíkající k obecnějším tématům nebo aluzím na Godardovy oblíbené filmy a tvůrce. Godard nakonec, možná částečně proti svému záměru, překládá důkaz, že opravdový film, jehož obrazy nejsou bezezbytku podřízené příběhu ani spektáklu, ještě nezemřel. 80% Zajímavé komentáře: Radko, GilEstel, mortak, Aelita, Akana (28.07.2013)