Kalamita

Chytilka se prostě nezapře a její kritika společnosti je stále aktuální za každé doby a za každého režimu, nedivím se, že jí komunisti tak šlapali na krk, když jim dávala takový kapky. Film vznikal tři roky než vůbec vznikl a nebýt lvího charakteru a nedobytné povahy paní Chytilové, tak by asi ani světlo světa nikdy nespatřil, což by byla obrovská škoda. Klasické jízlivé dialogy, jezdící kamera z místa na místo, z obličeje na obličeje, přibližující detaily, zaměřující přesně každý smysl, podstatu, to je už u paní Chytilové klasika a proto ji mám za to velice rád, nebot´ ona v tomto ohledu velice vyčnívá nad ostatními filmaři. K tomu parádní jazzová hudba Laco Décziho, který si i střihl jednu roličku - Bolkova kolegu z práce. Bolek tady opět exceluje a jeho výklad slova libido - z toho jsem šel smíchy do kolen (mimochodem to byla čistá improvizace, kdy mu Chytilka přímo na place řekla, at´ zkusí vysvětlit význam slova libido). Jak už je u Chytilky zvykem, tak název filmu Kalamita nezpočívá pouze ve významu zavalení sněhem, ale v kalamitních vztazích všech zůčastněných osob, což je prostě hodně vtipně smutná satira. (22.06.2011)

Upraveno v lednu 2024. Kalamita je nepokojnou groteskou se satirickými sklony a s dvojsmysly k rozjitření mysli. Pocity nenaplněnosti a osamělosti jsou důsledkem destruktivního procesu odcizení a neschopnosti nalézt uspokojivý intimní vztah. Konfrontace mladého a dosud nepřizpůsobeného prvku s aktuálně funkční strukturou vztahů a společnosti nutně odhalují dvojitou tvář reality i jednotlivců. Improvizační prostory se však uzpůsobením improvizátora zaplnily karikaturou výrazu. Mládí má sice vlastní přirozené tendence ke vzpouře, avšak tok osamělostí strhne niterný neklid jednotlivců do symbolického vyznění i do hmotného vyjevení naděje. Hrdinou grotesky je Honza Dostál (Bolek Polívka), nezkušený klaun na začátku své kariéry u železnice a při hledání vlastního místa v životě. Zbytky romantických ideálů dostávají podpásové rány.  K výraznějším postavám patří k vítězství ty cesty hledající sáňkařská reprezentantka Majka Kopecká (Dagmar Bláhová), lačně svádějící primářka chirurgie (Jana Synková) a bezstarostně koketní vlaková průvodčí Květa (Jaroslava Kretschmerová). Z dalších rolí: manželkou - doktorkou opuštěný učitel (Zdeněk Svěrák), zkušený hostinský a starostlivý Honzův otec (Antonín Kubálek), nestydatěji prodávající řezník (Bronislav Poloczek), poněkud neurvalý strojvůdce Lojza (Václav Helšus), nebo Honzův spolunocležník a strojmistr Douda (Laco Deczi, autor hudby k filmu). Kalamita je zneklidněním z pohledu na stav lidské duše uprostřed bílé vánice dvojznačných schémat uspořádání a vztahů. Groteska tančí verbuňk. (09.11.2009)

Film ranní až střední Chytilové. Divoká kamera, střeštěná Kretschmerová, Polívka filosofující nad tématem barvy a potom s Dášou Bláhovou nad tématem libido. Krásné záběry do nádražních vývařoven, místností bez klik a exkurze do světa "Pivo podáváme jen k jídlu...ale stejně všechno došlo". Pohodový, i když nijak výrazný film režisérky, která na stará kolena točí kraviny typu Vyhnání z ráje. (08.04.2007)

Jedna z našich nejpovedenějších komedií, plná náznakového ("nedotaženého") humoru, který ze všech druhů legrace působí nejvtipněji. Škoda, že se nedá někde zhlédnout Pechův výkon, Polívka říkal, že hrál roli dědka, co pořád vykřikoval, že se blíží konec světa. Na konci měl spadnout do jámy, Polívka do ní nahlédl a říkal, jé hele, to je sranda, dědek konecsvěták si zlomil nohu! Jinak na příkladu Kretschmerové a Synkové se projevila stará známá pravda, jakáže jediná věc je horší, než když se nám nedaří sbalit hezkou ženu. Když po nás šíleně jede žena ošklivá. (05.10.2013)

Krásně neherecká, skoro amatérsky a volně natočená, ale uvěřitelná kapitolka ze života jednoho intelektuálního mašinfíry. Tu ve své době jistě jízlivou, dnes už výhradně hláškující komedii ve stylu "za nás bylo líp" nakonec kazí jen ta dvousečná neortodoxní kamera a střih, která někdy dokáže Honzíkův život přiblížit téměř voyeursky, zatímco jindy svými zmatenými pohyby vyloženě ruší. Nakonec však nade vše stejně vyniká to srdcovní prostředí maloměstských vlakových nádraží. "To asi dělá ta perspektíva." (14.03.2014)