Panelstory aneb Jak se rodí sídliště

Docela hustý. Celkem by mě zajímala vizuální podoba filmu, kdyby v r.79 byly dnešní technologie. Ve filmu je hodně používáno zoomu kamer, aby se "zvětšilo" slunce, aby vynikl nějaký kontrast... V HD by to mohla být vizuální řežba, všude pravý úhly, stejně tak by neškodily delší záběry na sídliště. Co se týče vyprávěnejch příběhů, nemám s tím výraznější problém, některý domácnosti jsou naprosto ukázkový. Skvělá postava dědy z venkova, co to asi jako jedinej vůbec nevydejchává a paradoxně mi tak přišel jako nejcivilnější a nejnormálnější postava celýho filmu. Některý věci mohly být víc rozvedený, ale to by zas nezbyl prostor na jiný ... Nějak mi nejde do hlavy, jak tohle mohla Chytilová natočit v r. 79, to prostě nechápu... že jí soudruzi nešoupli do uranovýho dolu ... Zajímavej a dost originální počin, kterej se nedá brát úplně jako film, ale dalo by se na to dívat jako na přehrávanej dokument. (25.09.2009)

U Panelstory jsem se výborně bavila. Styl, v jakém je tento sídlištní opus natočen, je v mnohém velmi podobný tomu, který známe z Vlčí boudy. To znamená nezvyklé kamerové úhly, dlouhé nebo opakující se záběry na zdánlivě nedůležité předměty a scenérie plus herecké výkony, které sice nejsou dokonalé, ale k filmu pasují. Osobně jsem měla nejradši jistého ukecaného dědu projevujícího nebývalý zájem o všechno, co se na sídlišti děje :). Samotné prostředí ukazuje realitu dané doby kdy se masově stavěly obrovské šedivé paneláky a ještě než byla jejich stavba dokončena, byly zabydlovány lidmi nejrůznějšího druhu. Uvidíme zde herce a lamače ženských srdcí v jednom, mladou maminku i pracující lidi sředního věku. Všichni zde mají své vlastní příběhy, které se nevzájem prolínají. Rozestavěný sídlák je vlastně takový malý nevzhledný a zablácený mikrokosmos, který si žije vlastním životem, ne však v mnoha ohledech o tolik jiným, než ho známe dnes. Postavy řeší banální situace, ovšem Chytilová nám je servíruje tak, že nám skoro přijdou nevšední a něčím zvláštní. Nechybí samozřejmě jistá dávka humoru i absurdních situací. Za sebe Panelstory doporučuju a dávám čtyři hvězdičky. (13.02.2012)

„Já uteču!" „Tak tě sebere SNB!"... „Pusťte mě, nebo řeknu, že kradete děti!" Hořká satirická komedie je přesným obrazem doby a já jsem se podivil, jak nezestárla. Ba co víc, zdá se mi lepší, než když jsem ji viděl před mnoha lety, což bude možná tím, jak trýznivé vzpomínky spolu s ní vyplavaly na povrch. Sídliště - jedno velké mraveniště, kde nic není zcela hotové, kde je toho spousta zfušovaná, ošulená a odbytá, kde se lidé jak mravenečci brodí bahnem, do něhož zapadají a s vypětím sil ještě tlačí kočárky a kárky před sebou. To snad ani není alegorie. To je zkrátka realita (a proto soudruzi tenhle film nenáviděli). Lhostejnost, sobeckost, podplácení, flákání se, samota. I když v tom lidském víru se najdou i tací, co nejsou lhostejní, co pomáhají, co soucítí. Protiklady dvou postav - chlapečka v červené bundě a starého dědy - jsou ve skutečnosti spojnice. Skvělá nervní kamera podtrhuje absurditu doby. A pak je zde Chytilové oblíbená červená - láska, nebezpečí, krev, varování, výkřik. Červené bundy, kabáty, dupačky, kočárky, červený šátek i lampa a srdce v ústech při sexuální extázi, svetr s červenými a zelenými pruhy jak od Freddyho. „My se vám jen podíváme na kohoutky." „Na moje kohoutky se nikdo dívat nebude!" Už v minulém století jsem neměl tomuhle filmu co vytknout a to zůstává i nadále. (28.06.2020)

Vivat socialistický urbanizmus a jedna z jeho najsilnejších zbraní - prefabrikát. Za čias minulých zakázaný film, dnes už viac menej dokumentárna záležitosť a spomienka na začiatky budovania králikární, v ktorých si väčšina z nás "veselo" nažíva dodnes. Ja sám mám ešte v živej pamäti zvuk nedelného vyklepávania rezňov nesúci sa celým panelákom, v každej obývačke rovnaká obývačková stena a čierno biele televízory s polomerom vešteckej gule, domovníkove schôdze a spoločné sobotné brigády na skrášlenie okolia toho "nášho" paneláku. (28.02.2009)

Kdepak naše Věra. Konečně toto téma nemohl zpracovat nikdo trefněji, než ona, protože kolektivní pruda na Jižáku mezi bahnem a paneláky je něco tak absurdního a přece tak důvěrně známého většině z nás. Já osobně vnímám Panelstory jako volné generační pokračování Naší bláznivé rodiny Valáška a Kachyni, kteří zobrazili současnou povahu českou v rozpuku šedesátých let zcela mimo všechny ty intelektuální proudy, které beztak nikdy netrápily ve skutečném výsledku větší množství populace. Typická česká rodina se vždycky bude více zajímat o to, jestli maminka neztratila někde brýle, jestli starší dcera už dohlédla na tu mladší mezitím co se chystala na rande a pokud tato domácnost žila svého času v pražském centru, bylo nabíledni, že v další dekádě musela tyto své zájmy přestěhovat do pěkných panelových sídlišť. Schulhoff z tohoto tématu udělal komedii, Chytilová to dotáhla na nepřikrášlenou satiru. A dokonce k tomu dodaly s Kačírkovou neofeministický pohled na mezilidské vztahy. Takže zdar umakartovému jádru a mateřské dovolené! (16.11.2014)