Horem pádem

po veľmi úspešných a kvalitných retro štúdiách rôznych období minulého režimu sa Jan Hřebejk zahryzol aj do súčasnosti - týmto sa mu ponúkla naozaj široká škála problémov, z ktorých si vybral tému emigrantov a imigrantov a túto tému nejakým spôsobom zapracoval do každej postavy, do každého osudu a pomerne ľahko, prístupne a obratne vyobrazil zo všetkých strán. nemôžem si pomôcť, ale miestami mi pripadal strih trochu roztrieštený, tento drobný nedostatok ale veľmi neubral na nenápadne budovanej atmosfére vzťahov rozvráteného manželstva umierajúceho profesora a (vynikajúcej, doslova geniálnej) Milky Vášáryovej, ktorá tu svojim hereckým výkonom tróni vysoko nad ostatnými (čo je fakt excelentný výkon, lebo aj ostatní sú pod taktovkou pána režiséra štandardne veľmi dobrí). Výlsedný efekt - príjemný, vtipný a zároveň drobnosťami a žartíkmi nabitý film, ktorý zároveň ako văčšina Hřebejkových, svojsky sonduje, odhaľuje, informuje a zaujíma postoj k precízne zvolenej téme. (04.08.2005)

Ten film je skutečně hodně hořký a smutný - to se musí Hřebejkovi nechat, že se odvážil opustit svou pevnost nostalgie, kde byl pevný v kramflecích a pokusil se nám sdělit co ho u nás (na světě vůbec, v naší malé zemi zejména) trápí. Lidi jsou zahořklí, zklamaní a otupělí, bezohlední, sobečtí, zrádní, násilničtí, sprostí, víceméně bez výjimky rasisti (v různé míře samozřejmě) a nikdo s tím jak to tak vypadá nic nedělá (a ani nechce - viz scéna na policejní záchytce, aneb "pánové si přáli ještě med")... Osobně tedy nemám problém s tím, o čem film vypráví, ale spíš v tom jak to dělá. Paralelní, prolínající se příběhy několika lidí se společnou pointou, to je v současné době poměrně moderní a osvědčený model vyprávění (Podfuck, Magnolie, Amores perros, 21 gramů, ...), ovšem Hřebejk jakoby ho využíval jen a pouze proto. Všechny postavy kromě policisty Františka a Martina a jeho matky Věry jsou prakticky ploché a z charakterového hlediska hodně nevýrazné (i když třeba svým způsobem zábavné - duo Liška, Daniel). A hlavně - i když celé poselství filmu je samo o sobě poměrně silné a nosné, celý film postrádá... jak to říct? Šmrnc, něco co by z něj dělalo ucelené dílo. V rámci naší kinematografie se přesto stále jedná o silný nadprůměr. 70% (02.01.2007)

Natočit dobrý film ze současnosti se zdá být pro naše současné tvůrce ještě nesnadnějším zadáním než zvládnutí ostatních témat a subžánrů hraného filmu. Jan Hřebejk, nesporná autorská i režisérská špička naší polistopadové kinematografie, zde naznačil limity svých přístupů. Limity, které narážejí o úzké meze nabízené tentokrát až křečovitě tezovitým Jarchovského scénářem. Možná i skutečný příběh se snaží na poměrně malou plochu soustředit co nejvíc z polistopadové reality na počátku tisíciletí. Výborní herci, Tříska a zvláště Vášáryová, místy nemají co hrát a ti ostatní na tom jsou ještě o poznání hůře. Místy bloudí stříbrným plátnem spíše etudy prvoplánově reprodukující požadované věty v dějích, jimž rozum nedává šanci na umělečtější zažití. V druhé polovině se sice nejostřejší hrany obrušují, ale celkový dojem z tohoto filmu už nejsou s to podstatněji ovlivnit. Určitým plusem je nesporná snaha o kritický pohled na skutečnost, kterým připomíná ještě tezovitější, dnes již starší seriál České televize SPRAVEDLNOST NA LAVICI OBŽALOVANÝCH. Fakt, že film uspěl v ČESKÝCH LVECH, vypovídá o skutečném stavu soudobého českého hraného filmu mnohé. (15.01.2009)

Rozhodně jeden z těch mimořádně kvalitních Hřebejkových filmů,který bezpochyby zaujme svým nahlédnutím do dnešní společnosti. Zvláště vyjímečné výkony Jirky Macháčka,Petra Formana,Pavla Lišky a Jana Třísky k tomu nemálo přispěli,ale jistě nejvíc zde zazářila Emília Vašáryová,která svým úžasným herectvím,vždy dokáže rozeznít mou skrytou citlivější strunu. (20.02.2009)

Celé je to s tím Jarchovským a Hřebejkem o tom, že oni bohužel netočí filmy o lidech, ale o tezích. Postavy v jejich filmech pak slouží jen jako věšáky na ony teze. Byl-li v Musíme si pomáhat někdo Němec nebo Žid, byla to vlastně celá jeho charakteristika. Dále pak jako ono ztělesnění Němce, Čecha či Žida poukazoval na nějaký morální problém. Zrovna tak v Horem pádem v podstatě všechny postavy slouží jako zobrazení nějakého životního postoje vyplívajícího ze soužití vícero ras. Tyto teze jsou režisérovi a scénaristovi bohužel cenější než příběh a ten tím samozřejmě trpí. Takový film je spíš plakátem než osobní výpovědí. S Hřebojovými názory se v zásadě ztotožňuji, ale pokud jde o mě, film by měl být (i) něčím jiným než deklarací správných postojů ke světu. (No a teď trochu hra, kdo je kdo? František je skinhaed, ale Milušku a dítě chce víc než svou ideologii. Milušce na rase nezáleží, ale je přesvědčená, že dítěti by dokázala dát rozhodně víc než jeho ubohá uprchlická maminka. Věra je ztělesněním ideje nemám rád rasisty a Cikány a ve skutečnosti trpí svým smutným životem o samotě na společenské periferii města. Hana pomáhá uprchlíkům, ale v krizové chvíli se také projeví jako rasistka. Martin si vzal černošku a nepěstuje si dnes už žádnou konkrétní identitu. Lenka je dosud všemi předsudky nezatížená dívka a ve volném čase tančí španělské tance. O tom ten film je, ale vlastně o ničem jiném. Další už je jen záminka k představení všech postav.) (08.11.2004)