Mládí

Pohodový film o věcech, které prožívá každý z nás, ať je to v Seattlu, nebo v Brně. Lidi se láskují, potom se rozcházejí, utvářejí milostné vztahy, které se později buďto vydají cestou "...buďme aspoň přáteli...", či se v lepším případě vydají na společnou cestu životem, plným vzájemného porozumění. Crowe o tomhle všem vypráví s velikým nadhledem ve filmu, plném odkoukaných životních situací a chytrých dialogů, jehož hlavní myšlenkou je naprosto zřejmá skutečnost, že každý člověk k sobě někoho potřebuje a srdce si vždycky řekne samo. A když k tomu hraje výkvět grungeový scény, jako jsou třeba Alice in Chains, či Soundgarden, pak není co řešit. Nebylo taky marný nasávat tu atmosféru tehdejšího Seattlu, města, jehož vliv na hudební scénu začínal v té době být celosvětovým. Točilo se ve stejný době, kdy Nirvana se svým Nevermind pořádně nakopla "dveře vnímání" a pomohla dostat rockovou hudbu do věřejnoprávních rádií. Kdo ví, možná k tomu pár procenty pomohl i tento Croweův film. PS: Pobavila mně minirole zpěváka Pearl Jam Eddieho Veddera jako bubeníka Dillonovy kapely :o) (05.02.2006)

Máte-li rádi grunge, budete štěstím bez sebe, neboť máte možnost vidět Soundgarden, Pearl Jam a Alice In Chains živě v Seattlu, zážitek vám snad zkazí jen discotanec hlavních představitelů na výše zmíněné kapely. Takhle naivně už naštěstí film jinde nepůsobí, sálá z něj pohoda, a dobrá nálada, tu vám občas zmrazí jen tápání hrdinů a hledání odpovědi na jejich nejistoty. Do svého pomyslného žebříčku nezapomenutelnýh filmových okamžiků si řadím scénu, kdy Kyra Sedgwick po své cestě hledání sebe sama stane ve dveřích své lásky, a Campbell Scott ji objímá se slovy "What took you so long?" Tenhle nádherný nostalgický okamžik v sobě nese posmutnělou připomínku toho, že i když se zdá, že je pozdě na návrat, je třeba se bít, co když oba smutně hledí na hvězdy, a přemýšlí o sobě, a život jim utíká mezi prsty? (09.07.2007)

Asi tentokrát hodnotím dost neobjektivně, ale to proto zklamání!! Poprvý jsem to viděl pár let po dvacítce a nějak mě urazilo ,jak se mi tu už zas ,někdy s vážnou,někdy s rozjuchanou tváří,snaží někdo lacině vnucovat ,jak ten život nám mladým tak nějak plyne. Teď po patnácti letech jsem si to pustil znovu jestli jako nekřivdím dílu.- Nemůžu si pomoci,ale doufám že Kurt Cobain by na tohle ,,jako že sonda do duší moudrých ale přesto opuštěných" z vysoka.... Alespoň já si ho tak pamatuju. (08.05.2009)

Crowův klasicky kvalitní soundtrack doprovází tuto sice nijak extra objevnou, ale zato upřímně myšlenou a nenásilně podanou mozaiku o vztazích. Vzestupy, pády, sny, očekávání, sklamání a naděje jsou tu podány jemnou formou bez extra velkých gest, trapasů nebo proslovů. A tak to mám rád. Chtělo by to trochu větší prokreslení jednotlivých postav. Matt Dillon s dlouhým páčem byl vážně fešák. Trošičku slabší 4. (07.07.2011)

Pro mě jsou 90. léta spíš happy hardcore, rave, eurodance a akce jako Love Parade. Nějaký depresivní umaštěnci ála Kurt Kombajn mě neberou. Když jsem se dočet, že tento romanticko-vztahovej film (tento typ filmů fakt nevyhledávám) se má navíc odehrávat někde v klubech, kde se hraje grunge, ani jsem neměl chuť se na to dívat. Ale můj šestej smysl mi řikal, že na tom filmu určitě něco bude. A opravdu z toho vylezla celkem pohodová komedie. Jako nějaký to vzlykání do telefonu mi sice lezlo chvílema dost na nervy, ale v podstatě po celejch 99 minut mě to celkem bavilo. Konec teda byl klišoidní až hrůza, ale ty 3 hvězdičky dám. Jinak doporučuju spíš film Bolestná realita. (20.09.2012)