Reklama

Reklama

Jean-Louis Trintignant, Gian-Maria Volonté a Michel Piccoli v hlavních rolích dramatu inspirovaném skutečnými událostmi.
Atentát v Paříži režiséra Yvese Boisseta byl inspirován událostmi kolem zmizení marockého politika Mehdi Ben Barky. Kolem tohoto levicově orientovaného politika, který žil poslední roky ve Švýcarsku a usiloval o sjednocení zemí třetího světa v národně osvobozeneckém hnutí proti imperialismu, je stále mnoho nezodpovězených otázek.
Jedno je jisté: v pátek 29. října 1965 se k proslulé alsaské restauraci Chez Lipp na pařížském bulváru Saint-Germain blíží Ben Barka v doprovodu marockého studenta historie Thami Azemmouriho. Na schůzku s režisérem Georgem Franjuem, se kterým se chystají natočit film o národně osvobozeneckém hnutí, však nedorazí. Na chodníku ho zastavuje policista a přinutí politika nastoupit do auta. Od tohoto okamžiku nikdo Ben Barku nespatřil živého ani mrtvého. Nevídaný skandál otřásl Francií, ale nikdy se nepřišlo na to, jak velký byl podíl francouzských, či amerických tajných služeb na únosu a zavraždění tohoto politika.
Film Atentát v Paříži byl natočen v roce 1972, tedy sedmnáct let po dosud neobjasněné události. Francouzské tajné služby chtějí dostat do země opozičního politika Sadiela z blíže neurčené země třetího světa. Využijí k tomu jeho přítele novináře Francoise Dariena, kterému vyhrožují, že znovu vytáhnou jeho odložený případ. Záminkou má být cyklus televizních pořadů o politice a boji za osvobození, kterou se Sadiel zabývá. Ve skutečnosti Darien nevěří slibům o Sadielově ochraně, ale přistoupí na tuto hru a přemluví jej k návštěvě Francie. Na domluvenou schůzku, už Sadiel nedorazí.
Známý tvůrce Yves Boisset si pro své politické drama vybral silné herecké osobnosti: Jean-Louis Trintignant jako novinář Darien, Gian-Maria Volonté co by neotřesitelný Sadiel a Michel Piccoli jako sadistický plukovník Kassar. (Česká televize)

(více)

Recenze (45)

gudaulin 

všechny recenze uživatele

V úvodní dynamicky natočené scéně si to nekompromisně rozdávají rozvášnění demostranti s policejní jednotkou. V optice tvůrců filmu představují kameny metající demonstranti vybavení molotovovými koktejly projev oprávněného rozhořčení proletariátu a pracující inteligence, zatímco policisté jsou brutální silou určenou k potlačování mas a zajištění nadvlády imperialistů a nadnárodního kapitálu. Film zkrátka od prvních minut nenechá nikoho na pochybách, že je produktem své doby, kdy - především v Itálii a Francii - stála většina kulturní fronty na pozicích radikální levice. Komunistické strany byly ještě v módě a měly masovou členskou základnu. Pravda, pověst Sovětského svazu vážně utrpěla při invazi do Československa, padlý idol ale nahradilo uctívání čínské kulturní revoluce, kdy milióny mrtvých západoevropské intelektuály evidentně nevzrušovaly. Přelom 60. a 70. let znamenal vrchol vlivu maoismu v prostředí univerzit západní Evropy. Jen velmi zřídka jsou pro mě politická hlediska při hodnocení filmů rozhodující, ale Atentát v Paříži k nim musím zařadit. Nemá smysl zastírat, že v rámci studené války frustrace poltických elit z rozpadu svých říší, stejně jako snaha udržet pozice v bývalých koloniích někdy vedly k používání špinavých praktik popisovaných ve snímku. Politická realita zemí východního bloku byla ale výrazně horší, praktiky neméně špinavé a zahraniční politika neméně cynická. Atentát v Paříži dokonale zapadal do propagandy, kterou komunistická strana hustila do svých oveček, a bylo by zajímavé spočítat, kolikrát za rok byl tenhle kousek v televizi odvysílaný. Každopádně patřil k těm nejčastěji se objevujícím zahraničním titulům v našem vysílání. Obzvlášť nechutné je např. zobrazení západních novinářů, kteří jsou prakticky bez výjimky líčeni jako zkorumpovaní přisluhovači tajných služeb a mocných kapitálových skupin. Ve skutečnosti ve východním bloku žádný nezávislý tisk a další média neexistovaly a sloužit politické moci bylo samozřejmé a vlastně jedině možné. Kladem snímku jsou určitě herecké výkony a přítomnost velkých hvězd filmového plátna, ať už šlo o Trintignanta, Seberg nebo Volontého, ale tentokrát jejich nasazení nedokážu ocenit. Celkový dojem: 40 %. ()

Gemini 

všechny recenze uživatele

Ach, poctivé francouzské politické napínání trpělivosti diváka, to už tu dlouho nebylo. A už vůbec ne s tak vyšperkovaným obsazením. Dnes, kdy se bipolarita světa už zdá dlouho zapomenuta (ačkoliv se možná rodí nová), působí příběh o nebezpečnosti Mehdiho Ben Barky, ehm, pardon, Sadiela, a nutnosti jeho odstranění, skoro neuvěřitelně. Více než uvěřitelně naopak působí všechny ty zastírací manévry, kterým nasazuje korunu excelentní Philippe Noiret v dialogu "vlastence a ochránce svobodného tisku" s vrcholným představitelem francouzské moci na téma politováníhodného incidentu, s nímž nemají oficiální místa vůbec, ale vůbec nic společného. Kdo vydrží až do konce, bude odměněn vpravdě nečekaným závěrem. A to by už asi stačilo. Neodpustím si jen drobné rýpnutí do tvůrců, že kdyby byl de Gaulle naživu, tohle by si natočit nedovolili. 80% ()

Reklama

Radko 

všechny recenze uživatele

Pevné puto tajných služieb, politikov, polície a cudzích ochraniteľských mocnosti vytvára, v prípade ohrozenia straty alebo oslabenia moci, nepreniknuteľnú mašinériu. Jej účelom je eliminácia ideových či politických protivníkov akýmkoľvek spôsobom. Popierajúcim všetky zákony aj práva, s plným vedomím vládnucich špičiek. Ľavicové vyznenie filmu je zjavné od úvodných záberov študentskej demonštrácie. Takých prebehlo na Západe v tých časoch veľa, kopec demonštrantov bolo zmlátených, občas boli aj mŕtvi. Moc to nijako vážne neohrozilo. Ideologický nános nevadí, pretože rozhodujúce je poukázanie na špinavé praktiky vlád, nech sú kdekoľvek na svete. Poznámka: Vo filme je ukázané prepojenie novinárčiny s tajnými službami. Obdobnú skúsenosť má aj Slovensko, kde jeden z mienkotvorných novinárov popri žurnalistike v "opozičnom" médiu pôsobil ako vysokopostavený dôstojník tajnej služby. ()

Jara.Cimrman.jr 

všechny recenze uživatele

"Černí panteři mají právo říkat si v televizi, co je jim libo. A policie má právo je odbouchnout, když jsou ve vězení." Jestliže takhle vnímají demokracii v USA, tak není divu, že každý ohrožení americkýho vlivu končí nehodou, sebevraždou či zmizením toho, kdo se nemodlí k dolaru. Tak to bylo, je a já naivně doufám, že už to dlouho nebude trvat. Filmy jako tento na politickou špínu již léta upozorňují, ale ve světě internetu, her a mobilních aplikací se mozek ovčanů vymývá poměrně snadno. Já tyto snímky považuju za důležitý a přestože Atentátu v Paříži chybí k dokonalosti nejeden krůček, tak výpovědní hodnotu rozhodně má. ()

Lima 

všechny recenze uživatele

Yves Boisset byl taková bílá vrána, rebel francouzské kinematografie, buřič již od svých začátků. I zde, ve svém druhém velkém filmu, se otírá o praktiky francouzských vládních kruhů a zejména pak samotné policie, která neváhá zabít i nevinného člověka. Nedivím se, že bolševik tenhle film s chutí promítal v kinech, to víte, levicově zaměřený hlavní hrdina a jeho partnerka – socialistka – oba v ohrožení života ze strany západní vládní mašinerie, to se muselo komoušům dobře prodávat. Ale ta zápletka je na dvouhodinovou stopáž až moc triviální, místama předvídatelná, hudba Morriconeho překvapivě nevýrazná a ta herecká elita, sesbírána napříč kinematografiemi celé západní Evropy, to už nevytrhla. Ale jako vždy mě potěšil Trintignant a zaujal Volonté se svým – pro něho nezvyklým – tlumeným herectvím. ()

Galerie (14)

Reklama

Reklama