Rozhovor

Začal bych hlavolamem: jak je možné, že nám pohled do slunečních paprsků či svařovacího oblouku trvale poškozuje zrak, zatímco když se díváme na totéž v kině, třeba Sunshine se velkorysými záběry na slunce vyloženě pyšnil, oči zůstávají v bezpečí. Zjevně to má co do činění s tím, že na oko působí mnohem větší rozsah elektromagnetického spektra a v mnohem větší intenzitě, než jaký zachycují filmové kamery. Z čehož je celkem evidentní, proč nemůže film nikdy zcela odrážet skutečný svět, ačkoliv je o tom spousta tvůrců a ještě větší množství diváků odjakživa přesvědčena. Nikoliv však Coppola, neboť Rozhovor pojednává v zásadě o tom, proč není radno věřit svým očím a je lepší se spoléhat na sluch. Dokonce v tom spočívá obrovské morální poučení plynoucí z celého příběhu, neboť Gene Hackman tu nehraje nějakého ztroskotance či losera, jak se může na první pohled zdát, nýbrž naopak muže věřícího správně až do poslední chvíle ve vlastní sluch a nejmodernější zvukové vybavení, které používá pro svoji práci. Úplný závěr, kde hlavní hrdina sloupne tapety ve svém bytě, lze chápat i jako metaforu sloupávání falešných vizuálních mediálních fasád kolem, zatímco hrou na saxofon stvrzuje příklon ke sluchu a ke zvuku. Hrdina nosí rovněž brýle, což jen posiluje jeho nedůvěru ve zrak. Rozhovoru tato nedůvěra velmi prospívá i po umělecké stránce, neboť namísto poněkud otřepaných halucinací a divokých snů zprostředkovává stísněnou paranoidní atmosféru nepřímo a náznaky. Bývá-li tedy Rozhovor chápán jako kopie Zvětšeniny, je třeba k tomu dodat, že Antonioni řekl pouze jednu část pravdy (s obrazy je něco v nepořádku), ale dořekl to až Coppola. (14.10.2012)

Tesil som sa na tento film a musim sa priznat, ze som sklamany, ale nejdem pod 3 *. Necakal som, ze to bude tak zdlhavo-monotonne nudny film, aspon ta prva hodina mi tak pripadala. V druhej polovici filmu sa uz dej zacal trosku krystalizovat a zacalo to byt celkom zaujimave. Gene Hackman je skvely herec a tuto depresivnu postavu Harryho Caula zahral velmi dobre, ale na mna bol az prilis depresivny a to co urobil na konci filmu je ukazka choroby z vlastneho zamestnania. Ako som sa niekde v zaujimavostiach docital, specialne pre tuto ulohu sa naucil Hackman hrat na saxofone, ale ja saxofon a dzez nielenze nemam rad, ale bol vo filme uplne zbytocny. Pre malu zaujimavost: v scene v hoteli, kde pocas vrazdy chytro zastrel zavesy, bol strih, zavesy rozostrete a zase strih zavesy zastrete. Skoda len, ze som nevedel, ze tam hra Harrison Ford, pretoze som ho tam vobec nespoznal. Na tento film su rozdielne nazory, takze si nazor urobite sami, ked ho uvidite... 08.10.2008 ____ Gene Hackman - (Harry Caul) +++ John Cazale - (Stan) +++ Allen Garfield - (William Moran ´Bernie´) +++ Frederick Forrest - (Mark) +++ Harrison Ford - (Martin Stett) +++ Produkcia: Francis Ford Coppola +++ Hudba: David Shire +++ (08.10.2008)

Rozhovor je na jednu skvěle vystavěným thrillerem, ale též existenciálním filmem s přesahem, který se zaobírá matoucí povahou toho, co je to realita a nakolik je možné zachytit ji v její pravé podstatě – jak může být naše poznání světa i sebe sama veskrze scestné, povrchní či lživé. Tento snímek by se tak dal připodobnit k dvěma dalším skvělých autorských filmům zaměřených na podobnou tématiku, z nichž prvním je Antonioniho Zvětšenina a druhým je Výstřel Briana de Palmy. Konkrétně s Antonionim sdílí Coppola navíc intenzivní zájem o vnitřní život hlavního hrdiny. Podobně jako ústřední postava Zvětšeniny se snaží Hackman zakrýt svoji duchovní prázdnotu externalizací, odklonem pozornosti od hlubin svého já k povrchním a vnějším věcem – zatímco fotograf ze Zvětšeniny řeší vnitřní plochost divokými excesy, sexem a neustálou prací, Coppola konstruuje charakter muže, jež celý život špicluje druhé, aby tím utajil ubohost vlastního života. Jakoby chtěl odhalováním špíny ostatních zakrýt vlastní nedostatky, vlastní slabost a bezútěšnost. Avšak v průběhu filmu vycházejí dlouho potlačované věci na povrch – od zjištění pravé podstaty vztahů sledovaných, přes krev deroucí se z toalety jako něčeho nechutného, něčeho co mělo být odneseno do zapomnění a místo toho to vyplouvá na denní světlo, až po bezútěšný závěr, kdy vyčerpaný Hackman sedí uprostřed rozebraného a zničeného bytu, který jakoby byl symbolem chaotického nepořádku, který nosí uvnitř sebe sama... (11.08.2018)

Chtělo by to být jakousi zvětšeninou pro audioúchyly, ale jde o střelu úplně mimo... Tam kde Zvětšenina rozjíždí (i s divákem) napínavou hru imaginace na základě nejednoznačného obrazu, tam Rozhovor přichází s kompletním a čistým audiozáznamem a jakékoliv následné pochyby se dále odehrávají spíše jen na bázi svědomí, morálky a paranoie hlavní postavy. A já se ptám: A co jako kurva čekal? To po tolika letech praxe najednou začal stihovat z podezření, že ho najali na odposlech rozhovoru, který možná nebyl jen obyčejným blábolením? To až doteď neodposlechnul nic z čeho by někdo vyvodil nějaké následky?... Chápu paranoiu na konci, ale do té doby je to jen 100minut velmi řídkého děje (půlhodinová povídka by byla tak akorát) tlačeného vpřed velmi chabou motivací :/ (07.11.2016)

Neodvažuju se pochybovat o formální dokonalosti tohohle snímku, nemůžu ale říct, že by mě nějak zaujal. Možná že ve mně Rozhovor postupně poroste - ostatně zatím žádný Coppolův film se mi napoprvé nelíbil a časem to některé z nich dotáhly k maximálnímu zážitku. Teď to tak žhavé nebude, ale nějaký vývoj nevylučuju. (21.06.2012)