poster

Othello (festivalový název)

  • USA

    Othello

  • USA

    The Tragedy of Othello: The Moor of Venice

  • Itálie

    Otello

  • Francie

    Othello

  • Slovensko

    Othello

    (festivalový název)
  • Austrálie

    Othello

  • Velká Británie

    Othello

Drama / Romantický

USA / Itálie / Francie / Maroko, 1952, 90 min

Nastala chyba při přehrávání videa.
  • Han22
    **

    A opět Shakespeare a opět marný boj. Zase jako u všech jeho děl mi přijde, že základní příběh je prostý až primitivní a na něj je pouze nabalena šňůra nekonečných blábolů a keců. Othello má sluhu Jaga, který ho nesnáší a tak začne splétat síť intrik (spočívající v jednom kapesníčku a jednom nepochopeném rozhovoru), které ho mají donutit zavraždit svou milovanou Desdemonu. Jak to dopadne asi ví každý s trochou všeobecného rozhledu. Welles je můj druhý problém. Příšerné přehrávání se sice snaží krotit, občas to celé vypadá i jako film a ne jako divadlo z jeskyně jak v Macbethovi. Ale stejně mám pocit, že se to natáčelo v nějakých troskách za pár korun. A bohužel opět jsou klíčové scény zabité podivnými Wellesovsky expresivnímy záběry. Není to hrůza jako Macbeth, jen dokonalá absolutní nuda.(9.6.2018)

  • Ghoulman
    *****

    Na těžký průběh vzniku až neuvěřitelně skvělá adaptace Shakespearova dramatu, v níž občas drhnou nějaké drobnosti (spojené nejspíš právě s problémovým vznikem), ale jako celek se jedná o opravdu výborný film. Welles měl celkově ohromný talent na audiovizuální vyjádření nálady dvou z nejtemnějších Shakespearových dramat (v tomto ohledu předběhl například i Kozinceva s jeho Králem Learem - a to už je co říct). Pro ty, které film nadchnul podobně jako mě, doporučuji shlédnout i ranějšího Macbetha, který je snad ještě lepší.(4.1.2018)

  • filmmovier
    ****

    Je to dobrý, ale moc mi to nesedlo. Krásně to vypadá, je to úžasně výpravné, exteriéry i interiéry luxusní, černobílá tomu sluší, hudba je parádní, stejně tak výprava i atmosféra a plusem je vlastně i to, že to netrvá tři hodiny, takže je tenhle benátský mouřenín sympaticky dynamický a Orson Welles si ho fakt vychutnal (výtečný výkon), narozdíl od překvapivě nevýrazného a nesympatického Jaga (což je problém), mu nemám co vytknout. A poslední půlhodina je skutečně úchvatná, sympaticky temná a dechberoucí. Asi to tedy vyvolává dojem, že bych měl hodnotit plným počtem, jenže jsem na tuhle verzi nebyl úplně naladěn (což nevadí), ale ani ten Wellesův styl mi úplně nesedí. Je to úchvatné, ale prostě to není úplně ono, to je asi celé. 85%.(2.4.2018)

  • Pohrobek
    *****

    Snad nejšílenější Wellesův projekt všech dob. Welles svého druhého Shakespeara (1948 - Macbeth) točil v Maroku po tři roky. Došly mu peníze - svůj honorář za Třetího muže použil na financování Othella, ale film zůstal nadlouho pouze fragmentem - jako tolik Wellesových počinů. V roce 1991 však Wellesova dcera Beatrice překvapivě nalezla negativy, které umožnily, aby byl film dán do celkem uspokojivého stavu. A za to jsem skutečně vděčný - i za rekonstruovaný soundtrack, který spolu s expresionistickou stínohrou i samotným Wellesovým ztělesněním Othella (proč by si Orson nemohl střihnout mouřenína?) dodává téhle Shakespearově adaptaci nezvykle dynamickou podobu.(23.7.2005)

  • bogu
    ****

    Wellesův Othello je ryzí vizuální báseň, i když bohužel dost fragmentovaná. Shakespearův text Welles osekal jen na to nejnutnější minimum (všechny Iagovy monology jsou pryč (!), z mnoha dialogů zbylo sotva pár vět) a poezii verše nahradil poezií obrazu. Bardův příběh o benátském mouřenínovi oděl do barokního hávu ostrých kontrastů jasu a temnoty, složitých kompozicí, vše prostupující symboliky (Iagova síť, později mříž, která se mu stane vězením, se nám připomíná neustále; poryvy žárlivosti tu zase evokují třepotající se vlajky, plachty, kroužící ptáci…); kontrasty tu stojí především na konfliktu ‘othellovských’ a ‘iagovských’ výjevů: rozlehlé prostory, monumentalitu, davové scény, slunce, symetrii a podhledy pozvolna vytlačují – spolu s tím, jak se Iago zmocňuje Othellovy vůle – sklepení, labyrinty, temnota, groteskní kompozice a nepřirozené úhly. Wellesova adaptace je jedna z velmi mála, jejichž vizuální poetika se vyrovná poetice Shakespearova textu. Naneštěstí, jak už jsem zmínil, je celý film kvůli problémům s natáčením značně fragmentovaný, většina scén má k hladkému, plynulému střihu dost daleko – nejspíš proto, že mezi natáčením dvou záběrů v téže scéně prý často uplynul celý rok – a celkový dojem navíc neustále kazí nepřesné postsynchrony. Co se hereckých výkonů týče, ani ty tu bohužel nikdy nedosahují výjimečnosti Wellesovy formální obrazotvornosti: Welles sám je sice se svou mohutnou hrudí a tichým, dunivým basem dostatečně impozantní, jak v příčetnosti tak v šílenství, a MacLiammoirův přihrblý, lasičkovitý Iago se splihlými vlasy a irským přízvukem vedle něj působí přiměřeně podle a neduživě, ale u ostatních (možná s výjimkou Emilie Fay Compton) se o kdovíjakém herectví bohužel nedá mluvit. Smutná, krásná a nedostupná Desdemona Suzanne Cloutier je tu očividně jen pro ozdobu a když ji Othello před benátksou delegací udeří, je skoro k nesnesení vidět, že nikdo z přítomných nehne ani brvou – Welles si mohl rovnou zbytek obsazení uplácat z hlíny, poznat by to nebylo. Ve výsledku je snadné mít pocit, že Welles měl větší důvěru v sebe a svoje umění, než v to Shakespearovo, a podle toho že také film vypadá. Je ovšem pravda, že Wellesova sebedůvěra není neopodstatněná a jeho Othello je svým způsobem klenot nejen v rámci shakespearovských adaptací, třebaže je to klenot poněkud kazový. // LEPŠÍ VERZE: Pozoruhodných filmových Othellů se od Wellesových dob mnoho neurodilo, skvělé je ovšem televizní zpracování divadelní inscenace Trevora Nunna s Iagem Iana McKellena (1989) – co do hereckých výkonů je to špička, na kterou Wellesova verze ani nedohlédne.(21.3.2009)

  • - Snímek začal Orson Welles natáčet původně již v roce 1948, po prvních scénách pořízených v Benátkách ale došlo k zásadnímu nedorozumění a sporu s producentem, jehož záměrem nebylo zfilmovat původní Shakespearovu hru, ale stejnojmennou Verdiho operu. Producent nato stáhl svou finanční účast a Welles pokračoval v natáčení s vlastními prostředky několik dalších let. Mezitím došlo k přeobsazení role Desdemony. Tu měla původně hrát italská divadelní hvězda Lea Padovani, nakonec ji ztvárnila Suzanne Cloutier, manželka Petera Ustinova. (argenson)

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace