Videodrom

Cronenbergova exkurzia do ríše bizarnosti, halucinácií a priamočiarej symboliky. Dokázal urobiť z jednoduchej a stokrát opakovanej, všeobecne prijatej zásady, že vplyv médií na človeka má zhubný charakter, veľkolepú vizuálnu sondu do podstaty tohto problému. Všetko šokujúcim spôsobom. Napríklad, keď sa prišlo na potrebu poukázať na samotný zhubný vplyv médií, v scénke sa vyskytne rozpadávajúci sa človek požieraný vlastnými zhubnými nádormi. Keď sa prišlo k miestu nezdravého spojenia človeka s médiami a jeho prílišnej naviazanosti na technológie, hlavný hrdina si pchá videopásku do brucha, atď... Tých príkladov je tu omnoho viac. Jednoduchá vizuálna, prenesená symbolika avšak veľmi účinná. Film určite nie je pre každého, ale milovníci mindfuckov si prídu na svoje. Chcel som dať plný počet, len žiaľ to by tam nesmel hrať James Woods, pretože nebudem si nič nahovárať, jeho herecký prejav tu nebol zvlášť oslnivý. Chcelo to iného herca a film by bol dokonalý. 89/100 (29.07.2014)

James Woods ztvárnil Maxe, ředitele malé televizní stanice vysílající hlavně erotické a násilné programy. Max se zaštiťuje tím, že lidem dává to, co skutečně chtějí, a díky tomu mohou diváci ventilovat své niterné tužby bezpečným způsobem; ve skutečnosti mu však jde hlavně o vlastní výdělek a moc. Paralely se současnými mediálními molochy a vlastníky sociálních sítí postavených na zneužívání slabostí lidského mozku tedy snad ani nelze nevidět. (10.12.2022)

"Televize je realita a realita je méně než televize", takže pozor. Je přirozené přestat rozlišovat úrovně, meziúrovně i nadúrovně reality a z břicha si vytáhnout bouchačku. Nikdo se nemusí dozvědět o vaší smrti, pokud jste natočili dostatek kazet se svými promluvami (monolog jako preferovaná forma diskuze). Přístroj na nahrávání halucinací. VIDEODROME! Něco tak chorobného mohlo vzniknout jen v chorobném mozku Davida Cronenberga. Pozn.: Mám náladu oprášit svou sbírku stokrát přehraných videokazet. (30.04.2014)

SPOJERY: Dost možná se pletu, ale Videodrome podle mě nemá klasickou mindfuckovou strukturu s pointou na konci. Vlákna reality a disreality zde nejsou zákeřně proplétaná, jak je zvykem, nýbrž jsou spojena, ačkoli netvoří jedno výsledné. Ve finále (a to může být taky chyba na mé straně) je Videodrome nerozluštitelný, avšak je to režijní zájem. Protože stejně jako je hlavní hrdina přesvědčen o hranici mezi televizním světem a skutečným, takovou má divák představu o syžetu filmu, jehož řekněme určitá pravidla již zná a považuje je za neochvějná. Ten je však zde natolik atypický (už jenom uspořádání scén je fakt úchylný), že se tak sledující dostává do stejné smyčky jako hlavní postava. Ta je s divákem naprosto spřízněna - jakmile je přesvědčena o halucinacích, divák je také. Divák neví o nic více ani nemá prostor uvažovat jinak než hlavní postava, která se na konci zastřelí (hned dvakrát pro jistotu).. to pak není divu, že z projekce odejdete s festovním bordelem v hlavě. EDIT: pravidla dění na obrazovce známe stejně jako hlavní postava pravidla naší reality. Přijímáme ji cokoli si pustíme. Pokud začne být dění surreálné, máme tendence to vysvětlovat. U Videodrome si tímhle nepomůžeme. Surreálnost je v tomhle filmu nikoli prvek zcizovací, ale semknuvší. Skrze ni jsou uskutečněny zásadní rozhodnutí a zvraty. Tedy vítězství nového postupu ("Long live to new flesh") nad klasickým ("death to Videodrome"). Evoluce i ve vaší televizi -) (31.05.2011)

Nějak se mi to celé rozplizlo, záporné postavy, guru Videodromu, jeho dcera, redakční kolegové, vize, vidiny, halucinace, zbraně v útrobách, krev na skle... Asi to mělo geniální myšlenku, ale nepodařilo se mi ji odhalit. Jako sci-fi překombinované, jako horror měkké, jako thriller neuchopitelné. Počkáme si na remake? (26.02.2014)