Videodrom

Z počátku jsem se naivně domnívala, že Woods se vymanil ze své škatulky podivných mužů s revolverem. Nikolivěk. Skvělé je, že všichni kolem něj jsou obdobně tajemní a záhadní. Nejúžasnější podivín je Harlan. Cronenberg míchá svět reality s tím televizně pokřiveným jako zkušený alchymista. K dokonalosti pomáhá zakřivení analogových obrazovek. Z Videodromu zřejmě nejednou čerpal Tarantino, který se pravděpodobně stejně jako já namlsal četných vizuálních vychytávek. Videodrom je skvěle propracovanou alegorií na závislost lidstva na moderních technologiích. Cronennberg v roli vizionáře předkládá dost smutný obraz budoucnosti, v němž digitální závislosti zcela rozkládají osobnost. V kontextu dnešní doby se ukazuje, že rozhodně nebyl daleko od pravdy. (12.02.2023)

Jestli v minulosti natočil Cronenberg psychárny, tak tahle je určitě překonala. Strkat videokazetu sám sobě do břicha...to je už i pro mě docela jasným důkazem že David není normální. Bez debat se ovšem jedná o něco tak osobitého a nezaměnitelného, že to diváka nutí sledovat. Má to ale lahůdkovou atmošku. 60% (03.07.2014)

Film násilný a detailní, ale současně zbytečně křehký a povrchní, aplikující základní Cronenbergovská klišé na svou samu o sobě zajímavou a schématicky bohatou myšlenku. Ve své době možná silně nadčasový fyzický horor díky přímému zobrazování tabuizovaných výjevů a jejich symbolicky destruktivních účinků na lidskou psychiku, dnes už poměrně zastaralá prezentace osmdesátkového žánrového hypu s nulovým dopadem na lehce otrlejšího diváka, jejíž nečitelné dění sice stále neztrácí na působivosti, ale nevyužitý potenciál halucinogenního a těžce depresivního námětu je cítit čím dál znatelněji... (14.07.2016)

SPOJERY: Dost možná se pletu, ale Videodrome podle mě nemá klasickou mindfuckovou strukturu s pointou na konci. Vlákna reality a disreality zde nejsou zákeřně proplétaná, jak je zvykem, nýbrž jsou spojena, ačkoli netvoří jedno výsledné. Ve finále (a to může být taky chyba na mé straně) je Videodrome nerozluštitelný, avšak je to režijní zájem. Protože stejně jako je hlavní hrdina přesvědčen o hranici mezi televizním světem a skutečným, takovou má divák představu o syžetu filmu, jehož řekněme určitá pravidla již zná a považuje je za neochvějná. Ten je však zde natolik atypický (už jenom uspořádání scén je fakt úchylný), že se tak sledující dostává do stejné smyčky jako hlavní postava. Ta je s divákem naprosto spřízněna - jakmile je přesvědčena o halucinacích, divák je také. Divák neví o nic více ani nemá prostor uvažovat jinak než hlavní postava, která se na konci zastřelí (hned dvakrát pro jistotu).. to pak není divu, že z projekce odejdete s festovním bordelem v hlavě. EDIT: pravidla dění na obrazovce známe stejně jako hlavní postava pravidla naší reality. Přijímáme ji cokoli si pustíme. Pokud začne být dění surreálné, máme tendence to vysvětlovat. U Videodrome si tímhle nepomůžeme. Surreálnost je v tomhle filmu nikoli prvek zcizovací, ale semknuvší. Skrze ni jsou uskutečněny zásadní rozhodnutí a zvraty. Tedy vítězství nového postupu ("Long live to new flesh") nad klasickým ("death to Videodrome"). Evoluce i ve vaší televizi -) (31.05.2011)

Cronenberg má hodně rád různé mutace duše i těla. Už od doby, kdy jsem ve svých asi 11 letech viděl v kině Mouchu, mám pro jeho tvorbu slabost. Tady se do toho přidává ještě úvaha nad vlivem snadného přístupu k materiálům dráždícím temné lidské pudy (tehdy video, dnes aasi net), trochu až švankmajerovské efekty a výborný James Woods. Tenhle film jsem celý viděl na youtube, je až neuvěřitelné, kolik věcí tam člověk najde, když trochu hledá... (03.02.2009)