Skok do tmy

Tento málo známý válečný film z roku 1964 má v sobě spočátku některé velice podobné prvky jako ze stejného roku známější Atentát (seskok vojáků padákem z letadla, připravených na vykonání svého úkolu) a Démanty nocí (nekonečný útěk dvou mužů lesem do neznámého útočistě, navíc zachycený zběsile snímající kamerou s důrazem na psychologické prožívání postavy). Byť se během snímku, někdy i nevyrovnaně, mnohokrát mění forma vyprávění celého příběhu (dlouhý dokumentární komentář v úvodu, ukázka z dobového Čs.filmového týdenníku, výrazné dynamické i statičtější pasáže bez dialogů, rychlé akční scény i delší komorní dialogy na jedném místě), není problém orientovat se v příběhu, ve kterém se od počátku stále víc a víc stupňuje napětí a kde stále přicházejí nové a další postavy se svým osudem. Hlavní hrdiny představují obyčejní lidí zapojených do války, kteří přicházejí do své vlasti splnit úkol; nejdříve jsou tři, pak se jeden pro záchranu těch dalších dvou obětuje prvního výraznějšího risku, ten je dopaden a zastřelen, akce plná nebezpečí ale musí pokračovat... SKOK DO TMY je filmem mj. o statečnosti, obětavosti i věčném hledání pomáhajících lidí za těžkého válečného období. Příběhem o snaze zvítězit i za cenu obětí... Vedle Martina Růžka a Jaroslava Mareše v hlavních rolích bych vyzvedl zajímavé herecké výkony Miroslava Macháčka (spojenec Hertl) a Václava Vosky (tajný spojenec-doktor Grubber). 80% (05.12.2017)

Jediná dobová úlitba je zde jen to, že odbojová skupina je vyslána z Moskvy, ale jinak je to syrové drama, které je na hony vzdáleno jakékoliv šabloně. Karel Veselý-Štainer, jeden z velitelů odbojové skupiny R3, napsal ve svých pamětech (Cestou národního odboje, Praha 1947) jak občas nenáviděl více Čechy, kteří čekali ve frontě před kinem, než Němce. Čechy, kteří se šli bavit, zatímco on se hladový a okupačním aparátem štvaný protloukal Prahou. Tak právě tato situace je zde zachycena až ve vyhrocené podobě. A hlavní hrdinové jsou velice uvěřitelní se svými slabostmi. Na svou dobu překvapivě realistický film, takže jeden odpustí drobné historické nepřesnosti (např. existence ligy proti bolševismu už v r. 1943). (06.03.2016)

Dráma je symbolický pomenovaná Skok do tmy, po reálnom zoskoku výsadku troch odbojových pracovníkov, ktorý boli nad územie Protektorátu prepravený z letiska Žitomír. Ich úlohou bolo obnoviť spretrhané spojenie s Moskvou po čistkách v Čechách po atentáte na Heydricha. Ale oni na jar v roku 1943 nachádzajú Prahu zmierenú z daným stavom, bez akéhokoľvek protestu a zo všade prítomným strachom z Gestapa. Keď zoberieme do úvahy, že výsadok tvorili len obyčajní ľudia niet divu, že ani výsledok ich snahy nebol ohromujúci. V podstate, svoju úlohu splnili. (30.12.2015)

Interpretace válečné vlny tehdejší filmové tvorby byla hodně zpolitizovaná. Fakt, že dostává prostor jen komunistický odboj řízený z Moskvy je trochu problém. A nekomunistický řízený z Londýna jako by u nás ani nebyl. Nicméně způsob vyprávění má sugestivní atmosféru i napětí. Obrazná tvář české společnosti v pochmurných časech protektorátu působí téměř autenticky. Nakonec i skutečnost, že se parašutisté pokaždé nesetkávali s otevřenou náručí u českého obyvatelstva po atentátu na Heydricha, je zřejmá. Takže, jako připomenutí statečných lidí našeho odboje docela dobrý. (01.03.2016)

Strhující psychologické drama tří neškolených parašutistů ocitnuvších se po seskoku v neproniknutelném protektorátním bludišti: zdánlivě nekonečný deštivý les střídá jiná bezvýchodná bažina – kolaborantsky uvolněná Praha, uzavřená do konejšivého strachu, vyznávaného alibistickým: „Válka se vyhrává na frontách, ale tady nikdo válku nevyhlásil.“ Pohyb touto sítí, po tomto ostří je strhující a napínavý. Soustavně však také svou nebezpečností oslovuje, táže se diváka po jeho ochotě, vůli „vydat se“. Dominance „personalizované“ kamery, zvláště při útěku a průchodu lesy a přírodou, mi okamžitě připomněla Démanty noci, shodou okolností snímek ze stejného roku. Snad je to dokladem soudobého mému, potřeby nahradit objektivní, vševědoucí vyprávění (a jemu odpovídající jedinou pravdu), jedinečnou zkušeností a pravdou zpochybnitelnou (již v člověku samém), konkretizovanými právě vnímáním, bezprostředním – jakkoliv zostřeným či otupením – vnímáním, jímž jediným vlastně vzniká svět. Vadila mi jen ideologická stránka snímku: akcent na komunistický odboj, filmový týdeník prezentující převážně zneužitý katolicismus – a s tím sourodý, negativní pohled na mši se smířlivě formulovaným kázáním – to jsou jasné a zkreslující projevy, které mají polarizovat hrdinství mužů riskujících vše. Sugeruje to zdání, že žádný jiný než komunistický odboj nebyl a že všichni katolíci kolaborovali, což přirozeně nemohu přijmout ani jako úlitbu jinak skvělému filmu. (22.04.2017)