Skok do tmy

Dráma je symbolický pomenovaná Skok do tmy, po reálnom zoskoku výsadku troch odbojových pracovníkov, ktorý boli nad územie Protektorátu prepravený z letiska Žitomír. Ich úlohou bolo obnoviť spretrhané spojenie s Moskvou po čistkách v Čechách po atentáte na Heydricha. Ale oni na jar v roku 1943 nachádzajú Prahu zmierenú z daným stavom, bez akéhokoľvek protestu a zo všade prítomným strachom z Gestapa. Keď zoberieme do úvahy, že výsadok tvorili len obyčajní ľudia niet divu, že ani výsledok ich snahy nebol ohromujúci. V podstate, svoju úlohu splnili. (30.12.2015)

Dobrý námět, slušné zpracování. 1) Konfrontace neokázalých hrdinů odbojářů s běžnými lidmi - lokály, žijícími v neustálém strachu, je výmluvná. V této souvislosti ani moc nevadí ideologická poplatnost díla době vzniku._____ 2) Atmosféru protektorátní Prahy se podařilo zachytit docela obstojně i díky reáliím, které se po dvaceti letech budování socialismu příliš nezměnily._____ 3) Výstižný koment: vypravěč****, fragre****. (14.10.2020)

Nacisticky stísněná Praha a Protektorát plný ustrašených čecháčků a kolaborantů, přeci jde o to válku přežít a ne o to se nějak zasadit o její rychlejší konec. To je teprve strach, když nikomu nevěříte a po návratu do vlasti nevěříte svým očím, že válka jako by nikomu nevadila. Odboj je potlačen a zachrání ho jen odhodlanost některých soudruhů bojujících za každých okolností. Vše podbarví rychlost a schopnosti gestapa a všech nepřátel partyzánů. (19.12.2015)

Strhující psychologické drama tří neškolených parašutistů ocitnuvších se po seskoku v neproniknutelném protektorátním bludišti: zdánlivě nekonečný deštivý les střídá jiná bezvýchodná bažina – kolaborantsky uvolněná Praha, uzavřená do konejšivého strachu, vyznávaného alibistickým: „Válka se vyhrává na frontách, ale tady nikdo válku nevyhlásil.“ Pohyb touto sítí, po tomto ostří je strhující a napínavý. Soustavně však také svou nebezpečností oslovuje, táže se diváka po jeho ochotě, vůli „vydat se“. Dominance „personalizované“ kamery, zvláště při útěku a průchodu lesy a přírodou, mi okamžitě připomněla Démanty noci, shodou okolností snímek ze stejného roku. Snad je to dokladem soudobého mému, potřeby nahradit objektivní, vševědoucí vyprávění (a jemu odpovídající jedinou pravdu), jedinečnou zkušeností a pravdou zpochybnitelnou (již v člověku samém), konkretizovanými právě vnímáním, bezprostředním – jakkoliv zostřeným či otupením – vnímáním, jímž jediným vlastně vzniká svět. Vadila mi jen ideologická stránka snímku: akcent na komunistický odboj, filmový týdeník prezentující převážně zneužitý katolicismus – a s tím sourodý, negativní pohled na mši se smířlivě formulovaným kázáním – to jsou jasné a zkreslující projevy, které mají polarizovat hrdinství mužů riskujících vše. Sugeruje to zdání, že žádný jiný než komunistický odboj nebyl a že všichni katolíci kolaborovali, což přirozeně nemohu přijmout ani jako úlitbu jinak skvělému filmu. (22.04.2017)

Překvapivě kvalitní snímek, který jednak díky letopočtu vzniku už není ani zdaleka tak zpolitizovaný a dobově poplatný jako tematicky obdobná produkce natáčená dejme tomu o dekádu dříve, za druhé vynikajícím a nepředpojatým způsobem odráží tristní situaci, v jaké se ocitali členové paradesantních skupin, ať už přicházeli ze západu nebo z východu. Dusivá atmosféra protektorátu, prodchnutá na jedné straně všudypřítomným strachem, na straně druhé pak úpornou snahou zapomenout na válečnou realitu a prostě "nějak přežít" je vykreslena opravdu mistrně. Snímek přitom nevyznívá ryze pesimisticky, úplně nerezignuje na víru v alespoň jistou lidskou slušnost a odvahu. Herecké výkony ústřední trojice i protagonistů epizodních rolí jsou pak třešničkou na dortu. Zejména Jaroslav Mareš, po celou svoji kariéru většinou představitel různých šmejdů a vychcánků všeho druhu, zde dostal (a využil) příležitost předvést, že jeho herecký rejstřík je podstatně širší. (07.11.2023)