Dveře dokořán

Myslím, že málokterý muž by dokázal odolat půvabu Juliette Binoche, takže její obavy ze spodního prádla byly fakt zbytečný, protože i kdyby si na sebe oblíkla zástěru, nebo tepláky, tak bude pořád rajcovní. Nikdo nikdy předem nev,í koho mu osud připlete do cesty a z jakého důvodu ,ale všechno co se stane, i to kolikrát těžko pochopitelný, má nějaký svůj smysl. Citlivě natočené drama k zamyšlení s vyjímečně štastným koncem pro všechny. "Nejradši bych všechny Tvý smíchy pochytal do krabice a nikomu bych nepůjčil klíč." (15.11.2012)

Minghella vie natočiť zaujímavé filmy, ale nikdy sa mu (u mňa) ešte nepodarilo dotiahnuť ich do dokonalosti... Ani v tomto prípade to nebolo inak. Príbeh košatého trojuholníka vzťahov, ktorý spája, resp. komplikuje vyšetrovanie vlámaní do štúdia, je spočiatku celkom fajn. Takisto zaujme aj rysujúci sa vzťah medzi Willom a Amirou, ale čím viac sa blíži finále, tým menej vzrušenia divák prežíva... Jednoducho by som to nazval nejakým dobre rozbehnutým vlakom, ktorý postupne uberá na rýchlosti a keď už sa blíži stanica, tak zrazu nepochopene zastane a nepohne sa ďalej. Čo je trochu škoda, lebo rozbehnuté to bolo fakt dobre. ;o) (27.07.2009)

Velmi citlivé, sociálně laděné psychologické drama ze současného kosmopolitního Londýna, příběh poměrně složitě vystavěný na ústřední dějové zápletce, na střetu mezi úspěšným podnikatelem, zahradním architektem Willem a patnáctiletým výrostkem, bosenským emigrantem Mirem, ten se pravidelné docházce do školy vyhýbá a místo vzdělávání si přivydělává vloupáními a krádežemi pro místní bosenský gang, Will je zpočátku jen Mirova další oběť a když se vloupání troufale opakuje, rozhodne se Will dalším čelit sám, od tohoto momentu se začítá odvíjet sled událostí, které Willa přivedou do prostředí, ve kterém Miro žije se svou matkou Amirou, s ženou, která svého syna bezmezně miluje a snaží se s velkým úsilím pro oba zajisti v obtížných podmínkách cizího prostředí co nejuspokojivější existenci, postupně se s ní přes řadu záměrných setkání sblíží, ale syn se matce přizná, že Will je právě ten muž, kterého on opakovaně vyloupil, že ho podezřívá policie a hrozí mu zatčení, zděšená matka začne podnikat zoufalé kroky, jen, jen, aby syna zachránila a mohli se tak společně vrátit do své rodné domoviny, tam kam skutečně oba srdcem i myšlenkami patří, do Sarajeva, opravdu velmi poutavě ztvárněný příběh s nádherným, i když jen těžko uvěřitelným romantickým závěrem, kdy vše dostává jakýsi smířlivý řád a osvobozující novou, čerstvou harmonii. (22.11.2012)

Až chorobnou závislost na tématu lásky a jejích různých podobách bychom mohli nalézt v dílech Anthona Minghelly. Vždy okořeněné nějakou zvláštností (druhá polovička je mrtvá a vrací se jako duch, druhá polovička musí do války, druhá polovička trpí popáleninami a duševními problémy z války) a zároveň zůstává pevně na zemi a vykresluje prostředí a dobu do detailů potřebných v příběhu. Se stejným přístupem se vrhnul i na Dveře dokořán, mám ale pocit, že film nebral tak vážně, nebo že byl omámen pohodlností Anglie. Každopádně Dveře dokořán postrádají jeho typickou syrovou naléhavost a přítomnost. Navíc ani oscilace mezi jeho oblíbenou romancí a ne tak typickou sociální sondou není ku prospěchu věci. Do příběhu navíc zatahuje i další motivy, např. dětí bez otce – v případě Mira je mrtvý, v případě Bey je duchem nepřítomen. Všechny se prolínají a zároveň separují a všechny stejným dílem stojí za nezdarem. Otázkou, kterou si totiž budete klást, je, co a zda-li chtěl autor říci a na co chtěl upozornit. Romance mezi Willem a Liv a do ní vstoupivší imigrantky Amiry je provedena s citem a hlavně scénáristicky jsou zvraty, jednání a uvažování jednotlivých postav vyvedeny dokonale, za což přísluší scénáristické polovině Minghelly velká pochvala. Avšak dost zvláštním způsobem byl vytvořen závěr, jež končí (pro diváka nejbolestnějším) happyendem, jaký by ho v tu chvíli mohl napadnout. Minghella si necelé dvě hodiny buduje příběh, aby si uvědomil, že divák se pomalu začíná nudit, a tak mu rychle naservíruje nejkompromisnější konec. S tímto problémem je spjat i sociální příběh Amiry a jejího syna Miry, který je místními podvratnými živly nucen páchat trestné činy. Minghella s ním až příliš sympatizuje, neboť ani náznakem nepředstavuje „zlou postavu“, a my se vlastně ani k podstatě tamních problémů nedostaneme, takže je zvolené prostředí zhola zbytečně nevyužito. Minghellovy úmysly se míjejí s výsledkem. (02.11.2007)

tak tohle bylo takové pohlazení po duši! Nádherně propracovaný, strhující příběh ,kombinující citově velmi komplikované rodinné drama s etnickými problémy, odehrávající se v současném Londýně.To není nic lehkého na zfilmování a mám silný pocit, že je málo režisérů, kteří by si na tom nevylámali zuby! Příběh, který mě pohltil v prvních vteřinách a nepustil až do té závěrečné. Tady nebyla jediná zbytečná scéna, kdy bych se nudil a čekal na další...... Výborné herecké výkony, krásná a křehká Juliette Binoche v roli bosenské emigrantky Amiri a zároveň matky mladého Mira (člena gangu) , vynikající a nádherná Robin Wright Penn( v roli přítelkyně Willa a matky malé holčičky) a Jude Law v roli Willa ( spolumajitel londýnské firmy přestěhované na Kings Cross). Ten mě již nadobro přesvědčil, že to není pouze " pěkná tvářička" , ale že umí i hrát a to hodně dobře! Ve vedlejší roli šlapky bych málem nepoznal moji oblíbenou Veru Farmigu.Vše pod režisérskou taktovkou Anthony Minghella ( sám si napsal i scénář) , který tyhle příběhy prostě umí! Díky Anthony! (26.11.2008)