Manželské etudy po dvaceti letech

Bez nějakýho přehánění musím říct, že podle mě se jedná o nejlepší a nejunikátnější dokumentární filmy, který kdy u nás byly natočený. Helena Třeštíková je asi nejoriginálnější česká režisérka, co se dokumentů týče. A Manželský etudy jsou to nejlepší z její tvorby. Ačkoliv se mi líbí i další od ní - René, Katka atd., tak opravdu Manželský etudy jen tak něco nepřekoná... Ale dost chvály, teď bych ráda rozebrala jednotlivý díly, jelikož mají kolísavou úroveň a trochu mě mrzí, že tu na ČSFD nejsou rozdělený jako jednotlivý filmy. Nepovažuje za nejšťastnější čsfd rozhodnutí, že je to rozděleno jako "Manželské etudy" a "Manželské etudy po dvaceti letech", jelikož snad nelze hodnotit druhou část bez ohledu na první a naopak... Nevím, jak šly přesně díly za sebou, takže to vezmu náhodně. Ivana & Václav Rozhodně jeden z nejzajímavějších dílů (Tuším, že v pořadí byl až poslední). Oba dva manželé mi přišli inteligentní, pracovití a snad i celkem sympatičtí. Překvapil mě počet dětí. A hlavně mě naprosto šokovalo, jak se jim pomalu v druhý části začal úspěšnej život hroutit, ačkoliv dělali, co mohli. Ale chyba byla samozřejmě ve výchově dětí - všechno muselo být geniální, nejlepší a bez chyby. Achjo. Rozhodně jsem Ivaně nepřála, aby dopadla psychicky tak, jak dopadla... A ten jejich vyvedenej synáček, no prostě hrůza. Každopádně znovu opakuji, že šlo o jeden z nejzajímavějších a nejpoučnějších dílů. Hodnotím * * * * * Zuzana & Vladimír Hrozně se mi v první části líbilo, jak oba dva byli děsně nadšení do bydlení, vše si postavili doslova svýma rukama, nestěžovali a práci přijímali. Fandila jsem jim. A hlavně jsem doufala, že se Vladimír dostane na svou vysněnou FAMU. V pokračování po dvaceti letech se mi Vladimír doslova zhnusil. Opravdu jsem měla problém s tím se na něj dívat, což je celkem blbý vzhledem k tomu, že ta druhá půlka je téměř jen o něm. Neustálý výmluvy o ateliérech, výstavách atd. Pochybuju, že ten chlap měl někdy v tom svym New Yorku nějakej fungující ateliér. Možná tak tejden, měsíc, ale dýl ne. Naštěstí pak natáčení opět povolila i jeho žena, která mi byla celkem sympatická a naprosto nechápu, jak mohla s Vladimírem vydržet... a to ani nekomentuju jeho vzhled. Ten člověk se mi hnusil prostě vším. Hodnotím jen * * *, protože mi opravdu dělalo problém se na tu druhou půlku kvůli panu "umělci" dívat. Marcela & Jiří Nejlepší a nejpůsobivější díl Manželských etud. Když jsem je viděla poprvé, viděla jsem právě tento díl... a můžu říct, že po skončení jsem při závěrečnejch titulcích naprosto oněměla. Úplně si pamatuju na tu poslední větu "Marcela poslala parte, ale Jiří se neozval." - Hrůza, prostě hrůza. Ta ženská mohla mít celkem fajn život a místo toho má tohle. Následně jsem po pár měsících viděla i film "Marcela", který byl trochu jinak sestřihán a doplněn o další natáčení, ale ten už se mi tolik nelíbil. Každopádně hodnotím * * * * * a znovu opakuji, že jde o nejlepší díl z celého cyklu Manželských etud. Mirka & Antonín Asi nejslabší díl z celý série. Mirka mi byla děsně nesympatická, nechci jí teda křivdit, ale na první pohled mi přišla hloupá... a vlastně i na ten druhej pohled :). Moc mě to nechytlo, snad i kvůli ní. Hodnotím * * *. Ivana & Pavel Snad na nikom z účastníků nebyla tolik vidět zamilovanost jako na Pavlovi. Neuvěřitelně pozitivní člověk plný energie, odhodlání, chuti pracovat a něco dělat... Myslim, že takovej člověk se jen tak v ČR nenajde. Bylo vidět, že i Helena Třeštíková si s ním vytvořila užší vztah než s ostatními z manželských párů. A ani se nedivím, ten člověk snad každýho kolem sebe musí donutit nějakym svym "pracovnim charisma", aby se do něčeho aktivně pustil, něco dělal.... Jen škoda, že nedostala víc prostoru v druhé části jeho manželka Pavla, která ačkoliv byla jen prodavačka, tak mi rozhodně hloupá nepřišla. Plus vtipné scény s vybírám "taneční partnera" pro Růženku :-). Hodnotím * * * *. Zuzana & Stanislav Tenhle díl jsem viděla celkem 3x, a to jednou v televizi, jednou na DVD a jednou NEZAPOMENUTELNĚ na MFF v Karlových Varech, kde byla přítomna i sama Třeštíková a následovala s ní nejméně hodinová diskuze, která jen tak mimochodem byla naprosto super :-) Ale zpět k tomtu dílu... Ačkoliv mi byl Stanislav v první půlce dost nesympatickej, tak ve druhý se ukázalo, že jde o velmi inteligentního člověka, po kterém naštěstí byly i jeho děti. Kdežto Zuzana uvízla v maloměstském způsobu života a naprosto u mě skončila tím, když zakazovala svý dceři, aby studovala VŠ! Neuvěřitelný! Opět hodně dobrej díl, kterej hodnotím * * * * *. Manželské etudy po dvaceti letech ovšem mají i drobné chyby. Konkrétně mi jde o značení roků. Zatímco v první části natáčené v 80. letech se dozvídáme vždy o jaký konkrétně rok jde, tedy např. "rok 1986 - 5 a půl roku po svatbě", tak v nově natočených částech vždy jen "o půl roku později" apod. Takže nejenže nevíme přesný rok (a počítat každou chvíli další půlrok a tak neni zrovna nejpraktičtější), tak ani nevíme, jak dlouho je to od svatby. Taky se mi neíbí, že nějaký díly jsou soustředěny téměř jen na jednoho z manželů, ačkoliv v první půlce to vždy bylo tak 50:50. Jinak celkově hodnotím všechno dohromady plnym počtem hvězdiček a doufám, že za pár let se setkám s pokračováním, který budu určitě s nadšením sledovat! (31.01.2006) (méně) (více)

Naprosto a doslova dechberoucí sonda do života manželskejch párů, kterejch je sice jenom šest, ale přesto jde o celkem vypovídající vzorek generace, která polovinu svýho života prožila za komoušů a tu druhou žijou teď po revoluci. Třeštíková s nima strávila nějakejch pět, šest let po roce 1980, a pak podobnou dobu okolo roku 2000 - celej dokument je tak o to hodnotnější, že pokrejvá dvě naprosto odlišný společenský zřízení a "doby". Tohle samozřejmě zásluha dokumentaristky tak úplně neni, ale všechno ostatní už jo. Na absolutní hodnocení by pro ryzí dokumentaristiku nejspíš byla i jen ta první sada (z těch osumdesátek), ale celej ten projekt je korunovanej až tim pokračováním po dvaceti letech, kterym dostává naprosto jinej, větší a zásadnější rozměr a punc přímo přelomovýho díla. Proto to z dnešního pohledu beru jako jeden projekt. To, co z toho totiž vzniklo, je doslova úchvatný - tady totiž člověk nesleduje filmový postavy, nesleduje herce schovaný za mejkapem, kostýmama a za scénářem, ale pravý lidi z masa a kostí; sleduje skutečný, obyčejně (ne)zajímavý lidi žijící si svoje obyčejný, lidský životy plný normálních a přízemních problémů, sleduje pravý lidi, na který se často špatně kouká, protože prostě nejsou nijak krásný nebo charismatický, lidi, kterejm by člověk po pár minutách nejradši dal pár facek... Sleduje životy a rozhodnutí lidí, který často ani nejsou moc zajímavý, ale jednoduše jsou pravý a nic než autentický. A v tom je ta největší hodnota a význam Manželskejch etud; Třeštíková to totiž dokázala tak bravurně ukočírovat, že to je skutečně silný, i když jde v zásadě o "nezajímavý" nebo "nevýznamný" lidi nebo záležitosti. Je to silný, aniž by si musela pomáhat ať už hudbou nebo kamerou, návodnejma otázkama nebo já nevim, čim ještě, a je to silný, aniž by se uchylovala k patosu, klišé nebo k nějakejm přiznanejm scénám. To její vedení v tom výslednym vyznění je ale tak upozaděný, že člověk opravdu vnímá pouze ten pár, o němž danej díl je, aniž by byl vyrušovanej nějakou moderací; a pokud někdo o něčem mluví na kameru, je to tak pochopitelný, že neni ani třeba, aby byla slyšet otázka - Třeštíková ty lidi prostě nechá mluvit, nechá je na kameru působit, nechá je vyjádřit se, dává jim prostor. Dění nebo životní situace nijak nekomentuje, nesoudí, neodsuzuje - každej z dílů je tak málo citově zabarvenej nebo tendenční, jak je to jenom u lidskýho díla (podle mě) vůbec možný. A je zajímavý, že Třeštíkový vyšlo natočit šest párů, tzn. "jenom" dvanáct lidí (plus členové rodin a pozdější potomci, samozřejmě), ale že i tak se tam našly nejrůznější vztahový a manželský modely nebo až "archetypy" - manželství, který přežilo, funguje a vzešlo z něj pět dětí (Ivana a Václav Strnadovi), pár, ve kterym se chlap po revoluci začal realizovat ve všem možnym podnikání a matka v koníčku svý dcery, a nakonec spolu nezůstali (Ivana a Pavel Halamkovi - v době natáčení druhýho dílu spolu ještě byli), našel se tam i pár, kterej nefungoval ani předtim, než se vzali (chlap - snílek, mimoň, vědátor; ženská - jednodušší typ bez přesahu, která nakonec zahořklá a obtloustlá skončí u křížovek a telenovel - Zuzana a Stanislav Čeřovský); našel se tam pár bez vzdělání a kvalifikace žijící jen z dávek (Marcela a Jiří Haberlandovi), kterej se taky rozpadl a kde Marcelu navíc postihly rodinný tragédie; našlo se tam manželství, kde si chlap razil kariéru rodině navzdory, a podle toho i tohle nakonec skončilo rozvodem (Zuzana a Vladimír Gdovínovi), a nakonec i pár, kterej se sice nerozvedl, ale kde to skřípalo už od začátku - Mirka a Antonín Kubrovi spolu sice zůstali, ale šťastný podle všeho spolu za celou dobu jejich manželství nikdy nebyli; takže by se dalo řict, že spíš přežívaj v odumřelym vztahu. Najít se tam dá skoro všechno - amatérskej herec, podnikatel, fotograf, programátor, nábytkář, mamánek, snílek, workoholik; rodiče zodpovědní i nezodpovědní a nepřipravení; děti, který jsou hodný, ale i rebelující a vymezující se... Prostě navzdory tomu, že se jedná o zdánlivě malej vzorek, tak je to mimořádně hodnotná záležitost, která má co říct možná ještě víc, než se může zdát. Mimochodem, poznámka pod čarou - ten dokument je i celkem názorná odpověď na otázku, proč asi je u nás 50% rozvodovost. To, že se za soc lidi brali brzo a všichni, to rozhodně nesvědčilo o větších vztahovejch kvalitách nebo ničem jednoznačně pozitivnim - lidi očividně jsou stejný mamlasové, sobci, omezenci a pro vztah (ne)vhodný dneska stejně jako před 30 lety; tehdy jen byla doba, kdy bylo normální se brát, dnes je naopak doba, kdy je normální se nebrat. Ani jeden extrém neni správně, ale vzpomínkovej optimismus týkající se dob minulejch očividně neni na místě. Ono to asi v zásadě neni nic moc novýho, ale tady to je krásně vidět černý na bílym. Lidi to dřív možná hnalo k větší zodpovědnosti, ale i za cenu toho, že do manželství vstupovali často v absolutně nefunkčních vtazích, který prostě přežít nemohly (viz Zuzanu a Stanislava Čeřovský)... - a přežily-li, pak zase za cenu toho, že jeden s druhym prostě za celej ten svůj partnerskej život nejsou šťastní a jen to prostě nějak přežívaj a doklepávaj; o nic pozitivního teda v žádnym ohledu rozhodně nešlo (viz Mirku a Antonína Kubrovy). A spousta z tadytěch párů, který se braly v sedumdesátejch až osumdesátejch letech, se pak po revoluci rozvedly, nebo spolu sice papírově zůstaly, ale v naprosto mrtvym a nefunkčním svazku. Zvýšenou rozvodovost pro roce 89 bych rozhodně neviděl jako bezvýhradní ovoce nový společnosti a novejch hodnot, ale i jako důsledek shnilejch manželství uzavřenejch v druhý polovině komunistický éry právě těmahle typickejma a výhradníma odkojencema komunismu. Je to sice trochu OT, ale často se to dnes řeší, a tenhle projekt v podobnejch diskusích celkem má co říct. WTF moments: Jak může táta říct, že je zklamanej, že má dceru, že chtěl kluka - jak si to může nejenom myslet, ale dokonce i nahlas říct, a ještě k tomu na kameru - to je něco, co fakt v životě nepochopim. A tady to byla záležitost každýho druhýho (pravda, někdy nepřímo - "mám kluka, tak to je dobrej pocit, to je dobře...", ale stejně). (08.04.2016) (méně) (více)