A tou nocí nevidím ani jedinou hvězdu

Jsem na rozpacích, jestli dát tři, nebo čtyři. Místy se mi film líbil a byl strhující, místy mi přišel zmatený. Některý momenty jsou ve filmu víckrát (do teď jsem nepochopil proč) a celý to působí velmi zvláštně. Na druhou stranu tu je úžasná Malířova kamera, výborná atmosféra, strhující herecký výkon hlavní představitelky a hodně českých herců (zejména Polívka dokazuje, že umí zahrát i charakterní roli; ani ostatní naši herci špatný nejsou, jen prostě maj málo prostoru a nemaj moc co hrát). Velmi zvláštně pojatý životopis, možná, že moje hodnocení ovlivnilo i to, že Němcovou fakt moc nemusim. Ať je to, jak chce, hanba našim tvůrcům, že o ní nikdo nenatočil film a muselo to zůstat na našich sousedech z Německa, Hlavně, že tady vznikaj "úžasný" perly typu Kameňák, Rafťáci, Panicové a další. Je dobře, že tenhle film vzniknul, i když určitě není pro každýho, vyžaduje pozornost a trochu i znalost života Němcové. Mezi třema a čtyřma, dal bych tři a půl, to tu neni, dám tři. (20.02.2009)

Film tak nepříjemný, že pochybuji, že někdo může bez přetvářky říct, že se mu vyloženě líbil. Ale zároveň, jak já to chápu, byl cíl filmu přenést na diváka zoufalství, jaké pociťovala Božena Němcová ve chvílích, o kterých film vypráví. A toto se filmu podařilo vrchovatě. Dojem by byl ovšem stejně silný, i kdyby film trval o takových dvacet minut méně - v tom případě by mu patřila i má pátá hvězdička. (25.09.2006)

Tři poslední dopisy Boženy Němcové podkladem pro úžasný intimní portrét jejího nitra. Tragédie ženy (nenaplněnost, samota, smrtelná nemoc zasahující navíc ženské orgány), tragédie matky (smrt syna Hynka), tragédie manželky (bolestný vztah s Josefem Němcem), tragédie spisovatelky („Musí to být krásnější. Musí to být krásnější.“) – to vše je podáno komorní filmovou formou a subjektivním pohledem hlavní hrdinky. Všechny tři poslední dopisy Boženy Němcové pojednávají o jejím útěku z Prahy a pobytu u přítele Danka - každý z textů se ale liší mírou své expresivity a subjektivního zabarvení. Film je tak trojnásobnou variací na stejné události – od počátečních hořkých tónů po konečné smíření se světem. Snímek je postavený na neopakovatelném hereckém výkonu Corinny Harfouch, s jejímž výrazem neožívá idealisticky plochý obraz šťastné Barunky z Babiččina údolí či oficiální portrét objevující se ve všech učebnicích, ale Halasovy verše ze sbírky Naše paní Božena Němcová. „Nad tesknou ženou teskný muž, nad láskou samý žal, za tesknou ženou teskný muž, srp žalu žal, srp žalu žal“. (27.11.2006)

Pozoruhodný film inspirovaly pouhé tři poslední dopisy Boženy Němcové. Jedná se o vyspělý artový zážitek s nelineárním vyprávění, který šel na ČT2 s titulky, takže průměrný divák, kterému vadí seriál Božena a vyhovujeme mu hraný dokument Obrazy ze života Boženy Němcové, se s vizí Dagmar Knöpfel zcela míjí. Což je naprosto v pořádku. Vedle sólového koncertu Corinny Harfouch mají zajímavé protiúkoly i Polívka a Polívková, nemluvě o všech ostatních českých hercích ve vedlejších rolích. Nejedná se o setkání s nabalzamovanou ikonou, ale o niterný ponor do duše umírající. (28.01.2021)

Jaktože film o největší české spisovatelce Boženě Němcové natočila Němka? Tato otázka mi vrtá hlavou. Čeští scénáristé a režiséři se raději věnují filmům jako jsou Panic je na nic nebo Rafťáci. Scénář se inspiroval posledními třemi dopisy, které Božena Němcová napsala svému milenci Vojtěchovi před svou smrtí. Vzpomíná na neštěstné manželství s Josefem, na útěk od něj a také na utrpení spojené s nemocí. Musím říct, že Corinnna Harfouch to snad ani lépe zahrát nemohla! Z filmu je cítit bolest a beznaděj, kterou musela Božena Němcová prožít. (03.06.2006)