Světla v soumraku

Tak nevím. Mám dojem, že spíš než o osamělosti je tenhle film o naprosté pasivitě hlavního hrdiny (i když slovo hrdina se pro něj opravdu nehodí). Ten si totiž nechá líbit od všech všechno (je to ten typ "chcípák", známý z českých filmů). Je pro mě těžké se vcítit do pocitů takového jedince, zvlášť když se o něm a jeho minulosti nedozvíme naprosto nic. Vertigo je můj nejoblíbenější film, ale spojitost se Světly v soumraku mě tedy opravdu nenapadla. Kaurismaki má svůj osobitý styl (je to první film, který jsem od něj viděl), ale emocionálně mě opravdu nezasáhl. (26.11.2006)

Další geniální film Aki Kaurismäkiho, tentokrát o osamělosti. Jak moc je hořká (moje) osamělost jsem si uvědomila při projekci v kině, kdy si přede mě sedl pár - a právě, že se k sobě nemohli chovat jako všechny ostatní páry, že společnost ještě stále staví bariéry - nikdy jsem ještě neviděla, že by se k sobě někdo choval tak něžně a tak láskyplně. Snad proto byl zážitek z již beztak vynikajícího filmu (chladná severská depresivní kamera, minimalistické výkony, psychologicky propracované postavy...) o to silnější. (22.07.2006)

Vysvětlete někdo Kaurismakimu, že se život neskládá z žánrově provařených formulek a vypravěčských banalit, že až groteskní stylizace postav funguje u filmových tvůrců, kterým nejde výhradně o zprostředkování reality (Jarmusch, Lynch) a že diegetická hudba hraná z podřadných přístrojů je neposlouchatelná a obrazové metafory v podobě dlouhých táhlých chodeb nefunkční a ohrané. Těžko se můžu zajímat o hlavního hrdinu s neustále psím pohledem a snílkovskou odevzdaností, pokud jsou jemu a ostatním postavám vkládány do úst věty ze scénáristických pouček pro začínající autory a že se obtížně vychutnává promyšlená kompozice obrazu a výjimečný cit pro barevné ladění, když v záběru trčí mikrofon. Mísení tragiky s humornými pasážemi nezabírá, protože pointy jednotlivých scén jsou odhadnutelné až ostudně dopředu a že literárnost Světel v soumraku je pro filmové médium nepatřičná. Ale Kati Oukinen potěšila. (12.02.2007)

Ke komorním sociálně laděným melodramatům Aki Kaurismäkiho jsem vstřícný a pár z nich jsem nadělil 4*. V případě Světel v soumraku svou tvůrčí metodu a styl nezměnil, ale dotáhl do extrému jeden ze svých typických tvůrčích rysů, tzn. zájem o outsidery nejrůznějšího ražení. Světová kinematografie je plná nýmandů, zoufalců a ztroskotanců, kteří jsou ale obvykle vybaveni nějakými sympatickými rysy, takže jim fandíte minimálně proto, že je vám těch nešťastníků líto. Koistinen zdaleka není tím největším outsiderem, na jakého v dnešní kinematografii můžete narazit, takový Max Horowitz z filmu Mary a Max od Adama Elliota je na tom nesrovnatelně hůř, ať už jde o jeho osamělost nebo celkově bezútěšnou existenci, a přece je vám ta postava nepoměrně bližší a držíte jí palce. U Světel soumraku je problém, že hlavní hrdina je jednoduše sebestředný blb. Byl jím kdykoli v minulosti, je jím dnes a už po několika minutách je vám jasné, že jím zůstane i kdykoliv ve vzdálené budoucnosti. A za všechny své kotrmelce, neschopnost komunikace a sebereflexe si může jen on sám. To je potom ovšem pocit ztotožnění s takovou postavou záležitost pro masochisty. Pokud vašeho hrdinu mlátí a vy pomstychtivě říkáte "Vražte mu ještě jednu a konečně ho doražte, ať už to má za sebou", není něco v pořádku. Celé by se to ještě dalo brát jako rozbor určitého lidského typu, kdyby dějový vývoj odpovídal logice postav. Celé je to vlastně režijní konstrukt, protože nebylo nutné posílat Koistinena do vězení a nebylo nutné ho zbavit dalšího zaměstnání. Prostě to tak režisér potřeboval a nechtělo se mu vymýšlet zápletku, která by vývoj nasměřovala dál. Celkový dojem: 25 %. (22.11.2010)

Členové Vídeňského kruhu, navazující na jednoho z nejvlivnějších filozofů 20. století, Ludwiga Wittgensteina, se shodovali, že spousta filosofických problémů vlastně neexistuje, jsou to nesmysly povstávající z nedbalého užívání jazyka, z představy jazyka jako obrázků či značek připevněných na věcech. Podobně chápe omezenost jazyka Kaurismäki. Proto jsou veškeré dialogy v jeho filmech tak nezvyklé a nepřípadné. Jde o to, že v jazyku přemýšlíme o našem světe, ovšem toto přemýšlení je chybné, a to do té doby, než přezkoumáme jazyk samotný. Mimo zmíněné využívá Kaurismäki dvojí metodiku „sledování“ postav. Kameru zapíná tehdy, kdy ji většina režiséru vypíná. Tím pozoruje postavy v momentě, kdy nevedou bohatý život jejich hollywoodských protějšků A pokud ji přece jen zapíná ve stejném momentě, deformací scény na evropský způsob vtlačuje postavy do nesocializovaných, mentálně retardovaných (a o to zábavnějších) figur, jakou byl divoký chlapec z Aveyronu nebo dívka Genie. (03.11.2008)