Světla v soumraku

Další geniální film Aki Kaurismäkiho, tentokrát o osamělosti. Jak moc je hořká (moje) osamělost jsem si uvědomila při projekci v kině, kdy si přede mě sedl pár - a právě, že se k sobě nemohli chovat jako všechny ostatní páry, že společnost ještě stále staví bariéry - nikdy jsem ještě neviděla, že by se k sobě někdo choval tak něžně a tak láskyplně. Snad proto byl zážitek z již beztak vynikajícího filmu (chladná severská depresivní kamera, minimalistické výkony, psychologicky propracované postavy...) o to silnější. (22.07.2006)

Tak nevím. Mám dojem, že spíš než o osamělosti je tenhle film o naprosté pasivitě hlavního hrdiny (i když slovo hrdina se pro něj opravdu nehodí). Ten si totiž nechá líbit od všech všechno (je to ten typ "chcípák", známý z českých filmů). Je pro mě těžké se vcítit do pocitů takového jedince, zvlášť když se o něm a jeho minulosti nedozvíme naprosto nic. Vertigo je můj nejoblíbenější film, ale spojitost se Světly v soumraku mě tedy opravdu nenapadla. Kaurismaki má svůj osobitý styl (je to první film, který jsem od něj viděl), ale emocionálně mě opravdu nezasáhl. (26.11.2006)

Hlavní hrdina jakoby do našeho světa ani nepatřil. Rozhodně mu nerozumí, ani do něj nezapadá. Jinak je to další z Kaurismäkiho zvláštních outsiderů, kteří toho mnoho nenamluví, ale rozhodně dost vykouří. Podivný mix melodramatu a filmu noir je sice svébytný a originální, ale obě předchozí části Kaurismäkiho volné trilogie mi přišly lepší. (19.04.2010)

Vysvětlete někdo Kaurismakimu, že se život neskládá z žánrově provařených formulek a vypravěčských banalit, že až groteskní stylizace postav funguje u filmových tvůrců, kterým nejde výhradně o zprostředkování reality (Jarmusch, Lynch) a že diegetická hudba hraná z podřadných přístrojů je neposlouchatelná a obrazové metafory v podobě dlouhých táhlých chodeb nefunkční a ohrané. Těžko se můžu zajímat o hlavního hrdinu s neustále psím pohledem a snílkovskou odevzdaností, pokud jsou jemu a ostatním postavám vkládány do úst věty ze scénáristických pouček pro začínající autory a že se obtížně vychutnává promyšlená kompozice obrazu a výjimečný cit pro barevné ladění, když v záběru trčí mikrofon. Mísení tragiky s humornými pasážemi nezabírá, protože pointy jednotlivých scén jsou odhadnutelné až ostudně dopředu a že literárnost Světel v soumraku je pro filmové médium nepatřičná. Ale Kati Oukinen potěšila. (12.02.2007)

Koistinen! Celou stopáž jsem se chechtal nahlas. Způsob, jakým to Koistinen kupuje a nic s tim nedělá je na straně jedné velice úspěšnou komedií. Jeho jednotný neurčitý výraz, kdy plně upře do kamery mě s jistotou vždycky rozesměje. Akorát je mi zatím poněkud nepřístupný Koistinenův mikrokosmos, na jedné straně jeho hnací síla založit firmu nebo brousit kudly hrnečkem a na druhé straně jeho neprůstupnost a odevzdání se osudu, což by snad měla vynapravit další projekce. Kaurismäki mi už druhým filmem velice sedl, ať už je to chladivě atraktivní režijní styl, černohumorný fóry potažmo originální záběry společnosti redukované na jednoho stylově hrajícího Elvise a tím pádem i hudební složku věci. 4,5* (25.11.2010)