Import/Export

Tak jako Olga a Pavel, ani import se nesetkává s exportem; mají však něco přiléhavě společného: obchod. A na obchodu se podílí víc lidé než věci. Zde jsou lidé snad méně než věci - alespoň z určitého pohledu; samozřejmě z pohledu obchodu. Zato jsou zde obnaženi až na dřeň. Snad to ani víc nejde (odhlédneme-li od koncentračních táborů a pod.). A možná právě proto mi nebyla Olga ani Pavel nijak sympatičtí; zato mi byl sympatický režisér filmu Ulrich Seidl (jsem stejný ročník jako on), který (zde) prokazuje svůj "šestý smysl" pro vyhrocování situací. A k tomu (zde) nepoužívá žádné brutální, akční, podbízivé či zlehčující prostředky; když jde na krev, musí být vidět. Ale tahle krev (přestože je vidět) není tou krví, která z nás vytéká, ale tou, která nám koluje v žilách. Vždycky je třeba myslet na to, že asi máme víc štěstí než rozumu, že jsme se (dosud) nedostali do takové (nebo podobné) situace jako symetrický pár - Olga a Pavel. (13.01.2017)

Čerstvý zážitek z letošních Karlových Varů a pro mě jeden z nejsilnějších zážitků filmového roku (alepsoň toho dosavadního) vůbec. Chladné, odosobněné obrazy, kamera, která ale současně prakticky před ničím neuhýbá a bere si na svůj sociálně kritický paškál penis obtlosutlého hovada, frndu ukrajinské webové striptérky nebo zadek umírajícího staříka v "eldéence". Přitom z toho ale neleze ani na ždibínek takový samoúčel (byť také v něčem pozoruhodný) jako v loňské Taxidermii. Nesmlouvavou konkrétností, hmatatelnou tělesností a nulovou ochotou dávat laciné odpovědi, tím vším se mi Import / Export na dlouho vryje do paměti. Vysere se v ní, poválí v tom nějakou úžasně humanistickou myšlenku o evorpské vzájemnosti, krkne si a hopsavým krokem ukrajinské socky odejde ze záběru. Do hajzlu, v čem že to vlastně chci žít? Btw, odpudivější kulisy, než je reálný obrázek slovenského cikánského sídliště, by Seidl nenašel ani na té Ukrajině - měly bychom se nad sebou vážně zamyslet. (08.07.2007)

Svět rozdělili na několik částí. Z jedné se exportuje, aby v druhé se mohlo importovat. V jedné se vysvléká, aby se v druhé mohlo onanovat. V jedné se ponižuje, aby se mohlo ponižovat i v té druhé. Svět je nemocný, to je jediný výsledek všeho toho pinožení. A jediný nosný závěr filmu Import/Export. Rakousko nepatří zrovna mezi nejproduktivnější státy, co se týká filmů. Ale když už do toho praští, práší se z něho po celém světě. Jen chtít vidět, jen chtít nebýt viděn. Dejme si na talíř své představivosti spravedlivý svět, kde výkal máme všichni stejný, protože jsme všichni i stejně nakrmeni. Vezměme si do rukou vidličku nihilismu a nůž dekadence, zamíchejme spravedlivý svět a podívejme se na výsledek. Ano, pohlédneme na náš svět, kde si lze postavit stůl nad hlady umírající dítě, sednout si na židli, natáhnout nohy a opřít si je o to vyhladovělé torzo a přežrat se jako to prase. Import/Export je přesně o tom. Ale nezobrazuje tendenčně pouze ubohost hladem trýzněného smrada zpod stolu, ale i ubohost žeroucího. (14.09.2012)

Hodnotím režiséra za pro mě neuvěřitelně natočené scény v obtížných prostředích. Ale ... pokud Slovensko bylo vyobrazeno tak, jak bylo, dá se tušit, že i ostatní oblasti byly značně přehnané a nereálné... Romské ghetto vyobrazeno jako líheň prostituce a násilí (stereotypní a nepravdivý pohled). Scény z pečovatelského prostředí bych možná i věřila, ale je to velmi individuální a myslím že mnoha LDNkám křivdí. A způsob, jakým se mladý rakušák dostane na Ukrajinu a hledá práci je podle mě křečovitý a nucený. Autor filmu proto vybral nejpesimističtější možná schémata a poskládal je dohromady, aby dal vzniknout megapesimistickému dílu... (20.12.2012)

"I may be old, but I'm still foolish." Mám stejný problém jako u filmu Lilja. Všechno je to moc pěkné, chápu proč to režisér dělá, ale nijak se mě to vnitřně nedotýká. S výjimkou starých lidí v nemocnici, to je věc, se kterou by mi připadalo zajímavé (a hodně masochistické) dál pracovat, ne to jenom takhle předhodit syrové. Seidlův filmový styl mi připoměl situaci, kterou jsem zažila. Petr Marek nám pouštěl studentskou etudu, která měla být dle zadání němá. Rovněž se tam odehrával depresivní příběh, který obsahoval staré lidi a smrt, a v poslední scéně proti sobě stál starý děda a jeho dospělá dcera, dívali se z okna a mlčeli. Petr Marek to okomentoval, že jde o dobře zvládnuté cvičení, ale ta závěrečná scéna, že to je přesně ta chvíle, ve které by normální člověk už promluvil. Vybavila jsem si to hlavně při scéně, kdy Olga odchází z domu a loučí se s matkou, ale tak nějak by se to hodilo i na celý film. Ale zase bych se nechtěla pouštět do debat, že některým lidem prostě není do řeči tolik jako ostatním. (06.05.2011)