Femme Fatale

Scénář: Brian De Palma .. Déja vue. Náročnější porce v podobě pikantní lahůdky zahalené snově-noir závojem. Je trochu paradoxní, že u Lynche podobné postupy nemusím, ale tady jsem si liboval. Může za to skvělá režie De Palmy, kdy je třeba neustále sledovat každý z řady dlouhých záběrů. Přesto i nejbystřejšímu uniknou spojitosti a náznaky, které objevíte až při dalším zhlédnutí. Pravda scénář, který si De Palma napsal sám, jako celek nedrží příliš pevně, ale silných momentů a promyšlených pasáží má spoustu. Z formální stránky stojí ještě za vyzdvihnutí excelentní práce kamery - je skutečně mistrná. Kapitola sama o sobě jsou herci, resp. herečky: Rebecca Romijn je překrásný kus ženy a ve snímku je toho využito na stodeset procent. Jejím sex-appealem je doslova nasáknuté každičké políčko, kde se objeví. Za povšimnutí stojí taktéž modelka Rie Rasmussen, která podobnou šanci předvést se dostala o několik let později v Bessonově Angel-A. Osobně jsem si pošmáknul, i když bych Femme Fatale stěží jen tak někomu doporučil. DÉJA VUE (04.08.2006)

Podivný, zmatený, nelogický, ale zároveň také velmi zajímavý, působivý a svým způsobem umělecky originální film. Toto vše se mezi sebou neustále prolíná, objímá, odstrkuje, točí se v jednom kruhu a nikdy se nedostane pryč. Nad všemi těmito spletitostmi nesmyslností, absurdit a divákovým nepochopením ničeho, vyniká a vládne postava ženy L. Nádhernou, tajemnou, smyslnou bytostí, která je vodítkem celého filmu a jejímuž poslání v něm nejste schopni porozumět. Rebecca Romijn je nádherná žena a její striptýz za doprovodu songu "Sexe" od Damiena Saeze je velmi vzrušující:) (02.01.2006)

Když se na to člověk dívá s odstupem času, prostě nedokáže leccos strávit. Ale na druhou stranu sebou rád nechává manipulovat, rád nechává lomcovat pravidly, rád sleduje, jak se z oběti stává lovec. Sic je úvodní loupež oblečku s diamanty zatraceně sexy, stejně tak je komicky pitomoučká. Obávám se, že záměr to nebyl. Následuje překombinované povídání o identitě, osudu i snech. Snít můžeme i o pár minutách v přítomnosti Rebeccy Romijn, která je nehorázně atraktivní a kameraman Thierry Arbogast ukazuje rafinovaně jen střípky jejích předností. Do jejího plánu nakonec skočí i paparazzi Antonio Banderas, jednou chápající ochránce, jindy skvostný gay, aby i on několikrát naletěl. Brian De Palma zase jednou dostává z herců to nejlepší, s oblibou se vrací k motivu voyeurství, podstrkuje divákům falešné stopy i audiovizuální hříčky a celkově je dráždivě zábavný. Někomu to sedne, jinému méně. (24.07.2017)

Hypnotizující sezení s divákem, estetická terapie pro smetánku. Brian De Palma si hodinu a třičtvrtě hraje s divákem, mate a nutí ke krkolomným myšlenkám o smysluplnosti všeho, aby mezitím dokonale uhranul spoluprací obrazové a hudební složky. Úvodní dvacetiminutovka je kompoziční orgasmus, moderní, decentní, opojný, smyslný a erotický, zbytek filmu se nese v mysteriózně špionážním duchu, pořád značně nasáklém (Rebeccou). Závěr je krása a ať už si De Palma dělal z diváka srandu nebo ne, je to moc hezky poskládané/ulítlé/bizarní. A ta Rebecca Romijn... (07.05.2008)

Komentáře o neo noiru jsou jen kecy. De Palma klame tělem. Když na počátku filmu sleduje Rebecca Romijn Sbohem buď lásko má, má to znalého diváka přivést k mapě, jak snímek číst (těm méně znalým postačí název filmu), ale hned vzápětí je tahle iluze narušena scénou jako vystřiženou z Dannyho parťáků (resp. drahého italského softporna). Nesporně je to promyšlený tah. Celý film chce být precizní hrou s žánry a diváckým očekáváním. To je v pořádku. Stejně jako může být Femme Fatale učebnicí montáže a kombinací formálních postupů. To je obdivuhodné. Naopak trestuhodný je scénář, který tomu všemu podkopává nohy. Nejde o to, že jde o banální vyprávěnku, problém je, že jde o banálně vyprávěnou story. Zatímco Romijnové věříte všechno, povrchnímu příběhu věřit nelze. Pokud vám není pět a netrpíte mozkovou obrnou. (06.01.2011)