Femme Fatale

Docela zábavný heist/noir s příběhem tak záměrně zmatečným, až to hezké není. Foreshadowing je všudypřítomný, ale ten nezmění že je to celé tak trochu blbost - De Palma znovu dokazuje své mistrovství v práci za kamerou, a svou neschopnost při práci se scénářem.  Ale zato velmi hezké jsou holky v hlavních rolích, tak se to vyvažuje.  7/10 (17.05.2022)

Ehm...podivné. Sice jsem to nakonec asi pochopil, ale De Palmu mám radši, když se drží poctivých gangsterských filmů. S "Femme Fatale" si vyhrál opravdu do sytosti a třeba ta úvodní loupež, nebo sexy taneček jsou fakt výborný scény. Oproti tomu mi přišlo zbytečný rozdělovat obraz do dvou půlek. No a nakonec Rebecca je dokonalá BOHYNĚ. (15.11.2006)

Příběh začíná na Mezinárodním filmovém festivalu v Cannes v roce 2001. Režisér Brian De Palma záměrně sáhl po klasické femme fatale tak časté ve filmech z let čtyřicátých a padesátých, a přizpůsobil ji současnému příběhu. Scénář : Brian De Palma. Kamera : Thierry Arbogast. Hudba : Ryuichi Sakamoto. Zajímavý závěr. (12.05.2011)

Komentáře o neo noiru jsou jen kecy. De Palma klame tělem. Když na počátku filmu sleduje Rebecca Romijn Sbohem buď lásko má, má to znalého diváka přivést k mapě, jak snímek číst (těm méně znalým postačí název filmu), ale hned vzápětí je tahle iluze narušena scénou jako vystřiženou z Dannyho parťáků (resp. drahého italského softporna). Nesporně je to promyšlený tah. Celý film chce být precizní hrou s žánry a diváckým očekáváním. To je v pořádku. Stejně jako může být Femme Fatale učebnicí montáže a kombinací formálních postupů. To je obdivuhodné. Naopak trestuhodný je scénář, který tomu všemu podkopává nohy. Nejde o to, že jde o banální vyprávěnku, problém je, že jde o banálně vyprávěnou story. Zatímco Romijnové věříte všechno, povrchnímu příběhu věřit nelze. Pokud vám není pět a netrpíte mozkovou obrnou. (06.01.2011)

Nečekaně skvělý film. Po bezchybném dvacetiminutovém úvodu, který tvoří jedna z nejlépe natočených zlodějských akcí, jaké jsem kdy viděl (podkreslená senzační skladbou Bolerish inspirovanou Ravelem), přijde na řadu alespoň pro mě naprosto nepředvídatelný příběh, jemuž nechybí nic. Zvolna se rozlévá jako voda z přetékající vany (případně akvária), diváka udržuje v permanentní pozornosti, v závěru ho překvapí, znejistí a hned zase uklidní. A k tomu všemu se dočkáme všeho, co na panu De Palmovi milujeme. Tedy kromě přestřelky na schodech. Líbilo se mi to velice. (23.10.2012)