Bratři

Scénář: David Benioff .. Americký rodinný syndromek (tentokrát) z Afghánské války. Uplácaný co nejpřijatelněji pro celou rodinu, až se divím, že takhle v ničem výrazně nevyčnívající snímek distribuuje zrovna ostrá stáj Lionsgate, který se, jako jedna z mála, nebojí jít za hranice všednosti. Předlohu jsem neviděl, takže nevím, s jakými výrazovými prostředky pracují tam, ale zde se zaryjí do paměti jen Tobey Maguire a také píseň od U2 (Sheridan je s Bonem kamoš snad odjakživa..). První půle je dost nevýrazná a celkem povrchní, zejména na rozehrání větších dramatických chvil bratrského souznění, které by měli diváka v půli druhé zasáhnout. Chyba bude možná právě už v předloze, protože Susanne Bier na papíře zas tak výrazný tvůrce není. Padík. (30.12.2009)

Původní dánský film jsem neviděl, ale určitě by mohl stát za pokus. Bratři se mi moc líbili, hlavně proměna Tobeyho Maguireho k nepoznání. Na druhou stranu je třeba zmínit, že to se to režisérovi pracuje, když už originál podle hodnocení na csfd byl vynikajícím filmem (případ Skrytá identita). Bratři jsou lehce uvěřitelným příběhem, který sice nepůsobí nikterak velkolepě, působí až obyčejně, ale tak nějak si představuju zlomeného vojáka. "Konec války vidí jen mrtví." (27.01.2010)

"NOBODY CAN REALLY BE TRAINED TO WATCH SOMEONE DIE." ----------- Najhorším aspektom celého filmu bolo práve to najdôležitejšie - Toby Maguire. Jeho výzor sa hodí skôr na roly pohodových dobrákov. Ani drsný účes a tvrdý pohľad na tom nič nemení. A možno práve o to tu ide. Že takúto nepríjemnú diagnózu dostane ktokoľvek. Aj z ružového zajačika na baterky Duracell sa môže stať nebezpečný jedinec. PTSD som intenzívnejšie prežíval v Man Down, i keď celkové spracovanie fandí v prospech dvoch bratov. Záver prišiel moc rýchlo. V podstate to, čo sa má diať, sa deje až po hodine, preto nie je dôvod čudovať sa, že zvyšných 40 minút sa zdá byť nedostačujúcich. Nehovorím to tak často, ale naozaj by to chcelo dlhšiu stopáž a hlavne smerodajné finále. Tieto otvorené ukončenia mi už lezú krkom. (02.07.2018)

Těžba emocí z nitra človíčka je tvrdá fachmařina. Kdo to umí, je kingem. Zaslouženým laureátem. V hospůdce U Sheridana je to tak, že divák přilne k určitě postavě, a pak: děj se vůle boží. Srdečně přitakávám ostatním, že se to dostane pod kůži, ale hroch jako já potřebuje pomalé kroky ku pochopení, nepotřebuju klopýtat v dřevácích, když vím, že cíl je v nedohlednu. Bratři jsou postiženi známou filmovou chorobou, která se nazývá kapesníčkařina. Není na škodu, ale zkousnou jí jen nakřáplý duše. A tam, kde obvykle začínají sympatie k režisérovi (tedy u pochopení jeho vize), tam si Jim teprve nasazuje helmu a jde šůrovat. Ale šůruje poctivě, to se musí nechat... 70% (07.04.2010)

Sázka na jistotu. Dramatický potenciál byl cítit už z traileru, ten samý potenciál evidentně využil i dánský originál (neviděl jsem, nemůžu srovnávat) a ani Brothers Jima Sheridana nestojí pozadu a z divácky vděčného tématu ždímou očekávané emoce. Očekávané, to je to slovo. Zejména v první polovině Bratři skutečně nepřekvapí a člověk by je (i kvůli zaměnitelnému režijnímu stylu Sheridana) málem zaškatulkoval jako "standardní, lehce předvídatelné rodinné drama", herecké mistrovství ústředního trojúhelníku a množství ukázkově mrazivých scén (psychopatický Tobey, korzující po domě s kvérem, přerovnávající skleničky nebo zuřící u večeře) ale Bratry katapultují do výšin nadprůměru. Aspirují na Oscara, v hereckých kategoriích určitě. 85% (30.12.2009)