Naši furianti

Poprvé nastudoval hru pro Národní divadlo Josef Šmaha ještě za života Stroupežnického a s velkým úspěchem se hra nesetkala. Jako divadelní hra jsou Naši furianti vlastně brak. Po psychologické stránce je propracovanost postav na hraně a děj hry je celkem předvídatelný. Co ale z této hry udělalo jednu z nejúspěšnějších her Národního divadla? Snad proto, že ta hra je vlastně o obyčejném českém člověku se všemi jeho klady i zápory. Každopádně hra byla pro Národní divadlo nastudována celkem dvanáctkrát. Nejúspěšnější nastudování je z roku 1953 a režíroval ho sám Zdeněk Štěpánek. Dočkalo se celkem 185 repríz. A není divu. Kdo by se nešel podívat do "Národního" na Zdeňka Štěpánka, Marii Vášovou, Rudolfa Deyla st., Františka Smolíka, Marii Tomášovou, Františka Kreuzmanna, Jaroslava Marvana, Jaroslava Vojtu, Jana Pivce, Josefa Beyvla, Stanislava Neumanna a další naše přední herce. Nastudování z roku 1979 se dočkalo 160 repríz. Režíroval Miroslav Macháček a do nejmenších rolí obsadil... jak jinak.... přední herce činohry. Ke staré české hře přistoupil s nesmírnou odpovědností a citem, zachoval staročeský ráz hry a herce režíroval s obrovskou precizností. O hereckých výkonech ani nemá cenu mluvit. Sám Macháček alternoval pět rolí, ale v televizním záznamu z roku 1983 se bohužel neobjevil ani v jedné. (04.09.2008)

Nejsem žádný divadelní fanda (navíc, když už se vydám do divadla, tak spíš na Duškovu Vizitu nebo Činoherní klub než do Národního), a možná právě proto je pro mě Macháčkovo nastudování tím prvním, co mě napadne, když se řekne činohra Národního divadla. Všechno na téhle hře je dotažené, na první pohled všechny zúčastněné hvězdy hrají naprosto necivilně a přitom jsou postavy jako živé a jejich emoce uvěřitelné. Macháček se na hru připravoval dva roky, další rok věnoval zkoušení a investovaný čas se vyplatil. Kdo by chtěl Macháčkovy běsy v době zkoušení propátrat detailněji, pak at sáhne po knize Zápisky z blázince (1995, uspořádala Kateřina Macháčková viz také Téma Macháček, 2010). (02.01.2019)

Režie divadelního představení se ujal Miroslav Macháček a televizní provedení zrežíroval František Filip. Co k tomu více říct. Herecká elita je opravdový vrchol a mě jen mrzí, že jsem to tenkrát neviděl na vlastní oči. Na taková představení bych chodil ve dne v noci. Naši furianti patří k nejlepším divadelním kouskům, které se u nás kdy hráli. (28.01.2019)

,,Učený člověk to má všecko z knih, ale my jsme tam všude BYLI a všechno jsme to VIDĚLI. TO JE TO!"                         . . .   Naši furianti v režii Miroslava Macháčka patří k nejzdařilejším ukázkám komediálního herectví v českých, resp. československých končinách. Nádherná hra, vynikající režie a především famózní obsazení. Luděk Munzar jako Valentýn Bláha, Jiří Vala jako starosta Dubský, Somr jako pan radní Bušek, Kemr jako Habršperk, Postránecký jako krejčí Fiala,... co herec a postava, to nezapomenutelný výkon, nesmím opomenout ani ženské obsazenství (Hlaváčová, Holišová, Jerneková,...) a takhle bych mohl prakticky pokračovat až do vyčerpání seznamu všech účinkujících. Takže osobitně zmíním snad ještě Pavla Vondrušku, celá léta působícího v Národním divadlu i dalších scénách jako hudebního dirigenta, který ve Furiantech nejen stvárnil roli kapelníka, ale především k nim skomponoval celý soubor lidově znějících písní, které atmosféru celé inscenace pozvedly ještě o něco víc. Furianti jsou obrovská sranda, která má navíc v sobě hluboký smysl, opodstatnění jednotlivých charakterů i replik, jež jsou mnohokrát samotným odrazem lidí a situací kolem nás. Přesně tak, jak je zapsal pan Stroupežnický před 130 lety. Víc než dvouhodinová podívaná, která je vhodná i na silvestrovský večer... pět hvězdiček jako vyšitých a jdu si opět pustit :-). 100%                                                                                                                              // Doporučuju i TV-film Spor dramaturga Stroupežnického (1982), který vypráví o zajímavé a těžké historii této hry L.Stroupežnického z konce 19.století. (03.12.2016)

Jako divadelní inscenace lepší průměr, ale jednu hvězdu ubírám za způsob jejího televizního zaznamenání. Spousta prošvihnutých gagů jde na vrub jednak nepohotové kamery, která si občas nevzrušeně odšvenkovává z místa, kde se něco děje, do jiné části scény, jednak necitlivého střihu, který (hlavně v závěru představení) ukazuje smějící se diváky v hledišti, aniž by nám dal šanci vidět, co je vlastně tolik pobavilo. Holt i zkušený praktik František Filip si vybral slabší chvilku a dostatečně nevycepoval svoje podřízené. Anebo bylo na celou přípravu málo času. Což ale neomlouvá. -------- V titulcích pořadu uvedeno: režie František Filip; divadelní režie Miroslav Macháček. (19.11.2013)