Hranice ovládání

Záhadný černý muž je vyslaný jiným záhadným černým mužem, aby chodil po zemi španělské a pozoroval a hledal a nemluvil a čekal... A vy chodíte a díváte se s ním a taky čekáte a... ono prd. Celý tenhle film je prázdný jako prd. Ó pardon, zapomněl jsem na vizuálno... No je pravda, že kamera je hodně púsobivá a je zjevné, že každý záběr byl pečlivě promýšlený a obrazy které vidíme jsou často esteticky krásné jako umělecká díla a hraje k nim příjemná (i když většinou nepříliš vhodně zvolená) hudba a celé je to takové meditativní a čisté a kultivované a jemně surreálné a předstírá to dokonce jakési filosofující rozuzlení... Ale pořád je to jenom film o prdu. Dialogy ve všech těch Kafích a cigárech jsou oproti plkům zde existenciálně závažné záležitosti a Bankolé se neustále tváří, jako kdyby teprve před měsícem slezl z palmy a naučil se chodit v obleku a jíst příborem. A to jsem dosud Jarmuschovi nikdy nedal míň než čtyři hvězdy a mám ho v mé režisérské Top 10. Moc dobře jsem asi mimovědomně tušil, proč se tomuhle filmu tak dlouho vyhýbám. (01.01.2019)

44. MFF KV .. Scénář: Jim Jarmusch .. Absoluto tedio. _ Jim Jarmusch barvitě nasnímal putování Isaach De Bankolé na (společné) dovolené po Španělsku, kolem kterého se objevují a po pár minutách mizí vedlejší postavy (pronášejíc intelektuální žvásty a přinášejíc krabičku sirek na výměnu), bez jakékoliv logiky, směru, vyprávěcí linky, napětí, zábavy, důvodu. Proč vlastně točí (a mnohem více je zarážející, proč někdo platí!!) film, který nemá co divákům říct a sílu má akorát je většinově nasrat? V brzké distribuci vyhledejte jen na vlastní nebezpečí a to platí i pro režisérovy fanoušky. ___ Úvodní slovo Marka Ebena, během festivalové předpremiéry, stálo za bouřlivý potlesk, film Jarmusche jen za opovrhující mávnutí rukou. Perlou projekce byl přítomný John Malchovich který musel sledovat takovou malomluvnou nudu, kde když už se mluvilo, tak převážně španělsky - jen s českými titulky. Nudil se nehorázně, ale v rámci slušnosti to vydržel, i když, z výrazu odhaduji, by nejradši zařval „What the fuck...?“ po vzoru Osbourna Coxe :-)). ___ Kdo si myslí, že moc znamená, ať zajde na hřbitov. Jim už tam taky jednu díru mít bude. Rejža je asi v totální tvůrčí krizi, ale na své jméno a přidělené peníze se rozhodl prostě zkusit cokoliv točit. Návrhy scén však tvořil až při přejíždění ve vlaku.. Bohužel pro diváka. Kde není ovládání není hranice. Jen mrdka. Odpad autorské tvorby, která kašle na diváka. Tu největší hromádku festivalového hnoje a tvůrčí arogance nakonec nereprezentoval na 44. Karlových Varech náš Juraj TMA Herz, ale Jim Jarmusch. Potlesk za to však nesklidil. _____ Více v diskuzi. (10.07.2009)

Kdyby mi Jim milostivě předhodil představitele hlavní postavy, který by mi byl byť jen nepatrně sympatický, případně by ve mně alespoň nevyvolával tichý smích téměř každým svým úkonem (i papír se dá pojídat s noblesou; o chůzi nemluvě), byla bych ochotna jít na 4*, neb film mi svým tempem (příjemně rozvláčné), stylem (pár bizarních postav; nekonkrétní děj, ve kterém si divák může všímat spousty více či méně nápadných indicií,..) a pěknou kamerou bez problému vyhovoval. S panem Bankolé však nemohu/nechci být velkorysá. (3,5*) (19.07.2009)

Jarmusch je filmársky snob a noblesák a moje hranice ovládania týmto filmom otestoval teda poriadne. 2oj hodinová potulka, v ktorej sa akoby nič extra nedeje, ľudia prichádzajú, odchádzajú, každý zo seba vydoluje nejaký intelektuálny blábol a celá táto lyrická úvaha je príliš monotónna na to, aby mohla trvať 2 hodiny, čo už považujem za čisté pózerstvo (a to pri Jarmuschovi myslím nepíšem prvý krát). (03.02.2010)

Meditativní pouť Španělskou krajinou, v níž Jarmusch doposud nejradikálněji tematizuje motiv cizince a cesty, hází nám pod nohy spoustu falešných klíčů k interpretaci díla a zanechává nás přesto ztracené ve vyprázdněném světě paranoiy a konspirací, které nelze prohlédnout a je otázkou, jak se k němu staví sám ústřední zenový "poutník". Jestliže veškeré dialogy (respektive monology) o umění, filmu, hudbě či halucinacích působí jako parodie na zenová moudra, lze je vnímat čistě esteticky, jako variace na dané téma (otázkou zůstává jaké), které mohou působit podobně hypnoticky jako drone metalový hudební doprovod. Jarmusch říká, že to natočil, jako kdyby Point Blank režíroval Jacques Rivette. Srovnání sedí přesně a film je podobně jako dronové skladby určen k opakovanému "poslechu". Otázkou je, zda jako hudba táhlých shluků tónů přinese pouze abstratní požitky z odhalování jemných nuancí či přinese i smyslupnější odhalení. Poslední potitulkový záběr s nápisem No Limits No Control naznačuje, že nikoli a celý snímek je vlastně antipostmoderní: v eklektickém mixu se neukrývá několik plánů, zůstává naopak naprostá nerozlišitelnost. Ať už mezi realitou a fikcí, dobrem a zlem či jakýmikoli dalšími motivy ve snímku prezentovanými. Hrdina putuje po galeriích a kavárnách, informace se může stát artefaktem s hodnotou ryze estetickou a obraz na stěně se může stát realitou, ale i naopak (příkladem budiž poslední plátno, které hrdina pozoruje a v němž se opakuje antický motiv k nerozlišení realistické malby, který ovšem spolu s předchozími ve filmu vyděnými díly vede mnohem komplikovanější dialog). (13.07.2009)