Hranice ovládání

Vizuálně fascinující nahlédnutí do neo-surealistického karcinogeního artu. Tempo u mě nebyl problém. Jim Jarmusch byl vždy režisérem pomalých, minimalistických, meditativních snímků s tempem postarší důchodkyně po obrně. Jejich síla však spočívala v nepředvídatelných a sebevědomých příbězích, které nejsou myšlenkově velkohubé, snobské a tím pádem nudné a uspávací. To bohužel nemůžu tvrdit právě o Limits of Control, který doslova zavrhuje Jarmuschův doposud vycizelovaný styl a odmítá výprávět koherentní a konstruktivní příběh. Skoro by se mohlo zdát, že Jarmusch testuje 'hranice' svých diváků. V tomhle případě se jedná o pozornost, kterou se mu podařilo u většiny vynutit s přehledem, ale provázet nás filmem bez jakýchkoli vodítek, či nějakého menšího vysvětlení, je k vzteku, zbláznění. Jedna postava ve filmu tvrdí, že nejlepší filmy jsou jako sny, o kterých nemůžeme s jistotou říci, jestli jsme je skutečně měli. Snaží se nám říct, že ten film tedy jen sníme? Kdo ví, v Limits of Control jsem nenašel odpověď ani na jednu svou otázku. A třeba ani na žádné otázky odpovídat nemá, a já tady jen blábolím nesmysly, a vy se mezitím máte vykašlat na nějaký účel či obsah a prostě jít s proudem Limits of Control. (15.10.2011)

Čí Hranice ovládání vlastně sledujeme? Je to hranice manipulace divákem? Pokus natočit film, který dává divákovi konečně plnou svobodu interpretace? Poukázání na hranici manipulace tvůrce s filmovým vyprávěním, tedy pokus dokázat, že prostředky vyprávění jsou neomezené? Nebo je to pokus vytvořit střed fikčního světa s neomezenými hranicemi možného či dokonce reálného? Nebo název směřuje "dovnitř" díla? Je ústředním manipulátorem v politickém slova smyslu postava Billa Murrayho a proto je třeba jej odstranit? Nebo jde o hranici sebeovládání, jaké prokazuje hlavní hrdina? Je symetrický odraz hlavního hrdiny ve skle vlaku po dokončení úkolu (a předchozí objednávání kávy pro dva) symbolem nalezení jednoty v různosti? Správně bude nejspíš vše. Geniální film. (02.04.2012)

Od začiatku je jasné, že Hranice ovládania chcú byť divný film. Dialógy či monológy nemajú zmysel, ale Jarmuschove cigaretové kecy mám stále rád. Podľa mňa však režisér nustrážil tempo. Priveľa nič nerobenia mohla zachrániť hudba, ale tá sa držala v úzadí. GHOST DOG je oproti tomuto komerčák ako sviňa. Občas som mal pocit, že pozerám film od Akiho Kaurismäkiho (SVETLÁ V SÚMRAKU), lenže vzápätí som zistil, že som podchvíľou na hranici nudy... (05.02.2013)

Jubilejní desátý celovečerní film Jima Jarmusche je náročný na sledování, protože vyžaduje aktivní diváctví, ale přesto je nesmírně komunikativní, protože jsou informace rozdistribuovány rovnoměrně mezi postavy a divákem a každé setkání s postavou v nové destinaci je klíčem k tomu, jak danou část filmu číst a nterpretovat. Nesouhlasím s názorem vyjádřeným či naznačeným v několika zdejších komentářích, že by bylo vyprávění vyprázdněné, protože se jedná o ukázkový příklad omezené narace a poukazuje se na vyprázdněnost jednoho žánrového (bondovského) modelu. Je paradoxní, že film mj. o kognici se dočkal tak negativní odezvy (zahraniční kritiky, zdejší hodnocení), ale neschopnost naladit se na meditativní tempo, vnímat hlavního hrdinu jako nečitelnou žánrovou figuru a kompozičně motivované vyprávění plné indícií, které nenabízi jednoduché odpovědi, zavrhnout, bych nekladl za vinu festivalové dramaturgii (natožpak filmu!), nýbrž samotným recipientům, kteří nejsou schopni vzdát se zažitých modelů vnímání. (13.08.2009)

Jim Jarmusch si splnil sen a natočil film, rozlievajúci sa do otvoreného priestoru ako prameň priezračne čistej vody, ktorou presvitajú jemné lúče dokonalosti. Minimalistickou režijnou metódou vytvára krehkú, subtílnu vizuálne-zvukovo-významovú symetriu, ktorá formuje myslenie a výraz v štruktúre podobnej avantgardnej architektúre. Zručne uchopená dômyselnou montážou obrazov, mení sa pravidelná harmonická skladba činností muža-zabijaka v obradný rituál na hrane surreálna a odrazu reality. Myšlienkovo zvodná zmija obtáčajúca sa okolo nôh diváka, cestujúceho Jarmuschovým enigmatickým labyrintom. Hypnoticky vyrovnaná, vťahujúca, neopakovateľná kompozícia, symfónia redukovaného naratívu. Jarmusch sa mení, Jarmusch ostáva. Napriek tomu, že sú The Limits of Control vlastne intelektuálnou paródiou na Bonda, sú prosté humoru a variujú tradičnú tému jeho filmov; komunikáciu a prekážky v nej. Vždy v dokonalej súhre tónov stretávajú sa pri stolíku s dvoma kávami dvaja ľudia - jeden čakajúci, jeden očakávaný. Postavy s výraznou zvukomalebnou expozíciou a známymi tvárami vchádzajú na scénu - ani na jedného nemožno zabudnúť. Jeden hovorí, druhý načúva, no hodinky nemilosrdne tykajú a nepovoľujú ani slovo navyše. Vždy presný, vymieňa si tajomný muž, prežívajúci v rozptýlenej substancii subjektívneho vnímania sveta v krabičkách zmysel existencie. Kvintesencia života a súboj s manipulovaním reality v jednom exkluzívnom balení. Nakoniec nájomný vrah zabíja svoj cieľ, z úzadia temnej pracovne ovládajúci svet, a vracia sa do reálneho sveta. Skutočne hraničný film, skúmajúci hranice diváctva, filmu, fikčného sveta a empiricky zakúsenej skutočnosti. Zrejme Jarmuschov najlepší. Minimálne najvyspelejší. A neskutočne cool. 95% [Febiofest 2015] I na druhé zhliadnutie najlepší Jarmusch, fascinujúce záberovanie, post-rockový soundtrack od Boris, architektúra a dizajn, umiestňovanie červenej farby, nezabudnuteľné ne-postavy, Bankolého životná rola. Jarmuschov Matrix na vlnách rimbaudovskej poézie v galerijnom rámci (post)moderného umenia. Ak film o filmoch, tak túto hyperbolu o vražedných kaviarenských pochôdzkach. 100% (12.01.2015)