Paříž, když to hoří

Taky budu patřit do tábora obdivovatelů. Paříž, když to hoří je námětem a trochu i žánrově blízká u nás hodně proslavenému Muži z Acapulca, Holdenův scénárista Richard Benson, to je Belmondův spisovatel Bob Saint-Clare - oba dva prožívají život skrze své právě vytvářené dílo. V obou snímcích najdeme prvky akce, romantiky a hlavně neskutečné parodování. Ovšem, Paříž víc staví na romantické zápletce a to nemusí každému vonět, jako zamilovaný pár jsou však Hepburn a Holden dokonalí, od začátku lze to nevyslovené vzájemné opojení pozorovat na Audrey, která mimochodem i v pětatřiceti vypadá pořád na dvacet. Zbývá vyzdvihnout povedenou hudbu, která zaujme od prvních záběrů, a přidat citát: Oh, what fun! Both of us having had giraffes as children.__ It's a small world, isn't it? (24.09.2009)

„Ten bizarní objekt na obzoru je Eiffelovka. Nechal jsem ji tam přestěhovat, aby mi připomínala, kde vlastně jsem. Pokud vám vadí, tak ji samozřejmě dám zase odstranit.“ Film, u něhož se vyplatilo dát mu s odstupem času (u mě 5 let) další šanci. Napodruhé to už totiž šlo „plavně“ a já se moc bavil. V první řadě mile (a úmyslně) přehrávající hlavní dvojkou, kterou bylo radost pozorovat (třeba ve vzduchu!), v druhé zpracováním, které jsem si užil mnohem víc než prve. Dělání si srandy ze scenáristů, sílící sebeparodie, různorodé narážky, vtipné paralely, epizodní camea, „zvraty“ (navíc skvostné finále „Dívky, která…“ a též vydařený „skutečný“ závěr) a nakonec ta hravá atmosféra, to vše v hávu té (záměrně) nejkýčovitější romantiky, mě postupně zcela odzbrojilo. Zvyšuju hodnocení na slabších 5*. „Ano, takže tajemný cizinec. Kdo to je? Co dělá? Jaké utrpení, jaká muka způsobila ten smutek, který se skrývá v jeho očích? A proč, když už si pokládáme otázky, jsem neposlechl svého otce, a nenaučil se nějaké užitečné povolání?“ (05.04.2010)

Skoro bych se vsadil, že na počátku tohoto snímku byla táž scénáristická bezradnost, kterou věrohodně znázorňuje. Mimo ni v něm jsem v něm zhola nic nepostřehl. Nepochopím, jak režisér, který natočil tak skvělý film jako Book, Bell and Candle, mohl spáchat něco tak konfekčního, co nedokáže nic víc než zkrátit život. Obsazení Audrey Hepburn je podobně jako u jiných slabších snímků matoucí: pokaždé ji čekám zářící, moudrou a bdělou, jakou také zpravidla bývá, ovšem ostří jejího postřehu tupí hloupým příběhem, neproměnnými banalitami a schématy. Sabrina ani Odpolední láska však pokleslou naivitou ani hloupostí nemohou pařížskému hotelovému strádání konkurovat. Serendipity, oh really? (05.01.2018)

Tak trochu nezávislý Hollywood, z roku 1964. Říkám to takhle, protože tenhle film je něco úplně jiného než na co je člověk zvyknutý z těch let. Konverzačka, hledá se nápad, možná příběh neuchvátí, ale Hepburn a Holden hráli tak odvázaně jako když doma tě něco hodně baví. Nepamatuji si kdy se mi líbila Hepburn jako herečka až takhle moc. 5/5 (02.06.2014)

Od začátku bylo jasné, že to bude velká oddechovka, a to i na formát Audrey Hepburn. Když se totiž psaním scénáře přenášíte z reality do fikce, může se stát mnohé, a opravdu se mnohé stalo. Tak to dopadá, když text vymýšlí v časové tísni a s jistou hladinou alkoholu v krvi domýšlivý scénárista ("tajemný cizinec je.. samozřejmě Američan") a zapisuje ho na stroji mladá romantická duše, které vděčíme za množství bláznivým vsuvek ("nešťastná dívka pochopila, proč se jí onen muž neustále zakusuje do krku.." ;-). Nicméně William Holden se mi jako herecký partner pro Audrey zamlouval, jako dva lidé zaujatí sami sebou vypadali přesvědčivě a přestože je zápletka jednoduchá jako článkované tělo žížaly, tak film neurazí, všímavý divák si tam může najít drobné radosti (vynikající Tony Curtis, chvilka Marlene Dietrich, mihnutí Mela Ferrera v masce opičáka) a ve zbytku vás zabaví hlavní dva protagonisté, kteří zachraňují neokázalou dějovou linku. (19.01.2014)