Rango

Jaká je ta vůbec největší záhada kinematografie, co je tím úplně největším tajemstvím? Jak už to tak bývá, ta úplně největší záhada je ta úplně nejtriviálnější – proč nás vlastně baví koukat na filmy? Čím jsou tak zajímavý? Mohlo by se zdát, že je takový dotaz úplně mimo, jenže odpovědět na něj nějak uspokojivě vážně není moc snadný. ____ Existují v zásadě dvě možné odpovědi: buď jsou filmy zajímavý z toho důvodu, že nabízejí přitažlivější obsah než naše realita, nebo nabízejí zhruba stejný obsah a akorát odstraní střihem veškerý nezajímavý momenty a scény. Řečeno bez cavyků, buďto jsou záběry ve filmech nějak ozvláštňovaný, pěkně vymyšlený a hezky zinscenovaný, postavy v těch záběrech provádějí různý zajímavý činnosti atd., anebo za to může spíše střih, který se postará o to, že všechny nudný a fádní věci z filmu zmizí. Nabízí se tu možná říct, že první přístup souvisí dost úzce s propagandou, respektive s německým expresionismem, jenž si zakládal na bohatém výrazivu, zatímco druhý přístup spadá v jedno s cenzurou, tj. s vystřiháváním nevhodného obsahu, kde cítíme pro změnu ruskou montážní školu. Vidíme tedy, že volba mezi tím, jestli se ideologie bude prosazovat spíše propagandou, například plakáty a reklamou, nebo cenzurou, tedy zákazy a mazáním, se vypovídajícím způsobem odráží i ve filmovém stylu. Ale zpět k tomu, jestli je ve filmech důležitější dění v záběru, nebo odstřihávání všeho jednotvárného a monotónního. Třeba u první Smrtonosný pasti může zaznít otázka, jestli je ten film tak cool kvůli tomu, že v něm Bruce Willis provádí všemožný psí kusy a šílenosti, anebo proto, že scény, kde jako obyčejný newyorský policajt sedí před telkou na kavalci a pere do sebe koblihy, ve filmu prostě chybí. Nebo se můžeme zeptat, jestli jsou thrillery atraktivní pro svůj napínavý obsah, či proto, že vše, co napínavé není, například rozjímání vyšetřovatelů nad nějakým spiskem, film zkrátka neukazuje. Myslím, že je to dost zásadní otázka, protože pomocí ní můžeme pochopit jádro a skrytý princip celé kinematografie. Osobně zastávám druhé stanovisko. Jsem toho názoru, že filmy se od naší reality zas tak neliší, takže nedochází k nějakému výraznému vylepšování záběrů, a veškeré kouzlo spočívá jednoduše v tom, že se vše nezajímavé z filmu zpravidla odstřihne pryč. Pokud vystřihneme nezajímavé scény, máme sice pocit, jako by ty zbývající záběry byly zajímavější, ale to je klam – oni jsou spíše normální a jako zajímavé se nám jeví jen proto, že to nezajímavé a nudné, co jim předcházelo a co bude následovat, bylo odstřiženo. Když se třeba vyčerpá téma dialogu, střihač to prostě usekne. Mohli bychom si též položit otázku, co dělají filmové postavy po skončení filmu? Nic zajímavého to jistě není, jinak by kamera zůstala zapnutá. Když se děje něco, co stojí za pozornost, kamera zkrátka běží, když ne, zůstává vypnutá (některé artové filmy na to jdou záměrně přesně obráceně, ale to teď ponechme stranou, zmiňme však argentinskou animovanou parodii na Drsného Harryho, Mastňáka Boogieho, která Harryho násilnický sklony k rasismu, nacionalismu a sexismu zdůrazňuje ani ne tak jejich zesílením, ale spíš zachycením spousty všedních scén, které nejsou jakoby vystřiženy a kde se postava chová jako prase). Aby se ale dělo něco, co stojí za pozornost, musí filmová postava prožívat nějaký nesnáze, nějakou útrapu či konflikt - Campbell by řekl monomýtus, kterým označil základní dějové schéma každého příběhu, od iniciace událostí přes jejich řešení po dosažení cíle a konec dobrodružství. A tím se dostáváme ke klíčové pointě: člověk nad sebou vždy potřebuje totalitu, nějaké zlo, které ho popohání kupředu, příkoří, s kterým se vypořádává. Bez něho se stává Brucem Willisem po skončení titulků, který všechny teroristy už vykosil a teď akorát sedí v papučích doma před televizí. A nevyplývá právě odsud, proč nad sebou potřebujeme totalitní režimy? Ukažme si to na příkladu: řekněme, že je váš otec totalitář ze starý školy, který nepřipouští kompromisy. Je sobota odpoledne a otec vám přikáže navštívit babičku. Praví: „Poslouchej, je mi jedno, jak se cítíš, prostě půjdeš k babičce a budeš se tam chvat slušně.“ Nyní si představte, že máte takzvaného postmoderního, tolerantního otce, který na to půjde jinak: „Víš moc dobře, jak hodně tě tvoje babička miluje, nicméně záleží na tobě, jestli ji navštívíš.“ Avšak tahle možnost volby, a to každé dítě, které není blbé, ví, obsahuje skrytý a mnohem silnější příkaz. Vy nejenže musíte navštívit svou babičku, ale vám se to musí ještě líbit. Totalita neprospívá jen hrdinům, kteří tím dostanou impuls k dobrodružství a zároveň výmluvu pro toho dobrodružství („Musel jsem to udělat.“), ale i nám lidem. Bez totality náš život zabředne do demokratické nudy. Vím, jsou to silná a snad neuvážlivá slova, ale vemte v potaz, co řekla matka Bonapartovi, když ji oznámil, že odplouvá z Elby a pouští se znovu do boje: „Děláš dobře. Je lepší zemřít s mečem v ruce než chřadnout po zbytek života ve vyhnanství.“ ____ V Rangovi jsou tři scény, kde se střih nepostaral o vystřihnutí všedních situací – úvodní cesta autem v teráriu, přechod silnice pod koly vozidel, kdy Rango na moment opustí příběh a vrátí se do všední reality, a úplný konec na pláži. Tyto scény výrazně kontrastují se zbytkem filmu, kdy hlavní hrdina čelí doslova samotnému peklu, o čemž náš přesvědčuje vtipná odpověď hada na pobídku, aby šel k čertu: „A odkud si myslíš, že jsem přišel?“ Rango prožívá monomýtus se vším všudy. Předtím vedl monotónní život chameleona zavřeného v teráriu, teď ale zažívá úžasné dobrodružství. Není sporu o tom, že totalita ve smyslu nějakého zla, s nímž se musí Rango vypořádat, mu jednoznačně a očividně prospívá. Proč tedy tolik lidí zastává názor, že totalita je špatná a staví ji na druhý konec oproti demokracii? Snad za to může skutečnost, že totalita prospívá spíše hrdinům (palachům, mašínům, paumerům) než obyčejným lidem schovaným při pistolnických soubojích za okny. Starosta městečka pronese, že lidé tam mají tvrdý život, ale že v budoucnu se vše v dobré obrátí, což je přesný opak toho, co prožívá Rango, jehož život v budoucnu po skončení titulků nebude mít opět žádný smysl, protože dobrodružství odezní, kamera zhasne a on se vrátí ke své všednodenní existenci obyčejného chameleona, a vše krásné a napínavé prožívá naopak nyní. Mohli bychom sice namítnout, že po skončení filmu nebude tím samým chameleonem jako na začátku, protože dobrodružství ho nedostalo jen dostat z bodu A do bodu B, učinilo ho také jiným a snad i lepším, ale to je sotva přijatelná útěcha. ____ Bez totality a nějakého impulsu, který nás neustále pohání kupředu a staví před nás překážky, zabředne náš život do uvadající šedi. Jinak řečeno největší problém je nemít problém. Kupodivu to spousta jedinců nechápe, třeba lesby a homosexuálové – kdyby dosáhli úplného zrovnoprávnění, co by pak asi dělali? Nejspíš by nastala nuda. Odsud také vidíme, proč by skutečně podvratná pohádka nesáhla po osvědčeném žánru parodie, která původní obsah imituje, ale pořád důsledně zachovává, nýbrž taková, která by ukázala, co se děje s princeznou a princem po závěrečném happy endu. Obézní princezna luštící sudoky a soptící princ s mohutným teřichem by byli nejlepší lekcí z podvratnosti. Stejně jako u romantického filmu, na rozdíl od romance tragické, která umí být definitivní, šťastný konec znamená pouze překonání krize, nic neuzavírá, je jen místem, kde se přestalo vyprávět. Nejlépe se asi podařila vystihnout nutnost totality a lež každého happy endu Cameronovi v Titanicu. Podívejme se na samotný okamžik katastrofy: Kate svému milenci na palubě lodi vášnivě slibuje, že až loď následujícího rána dorazí do New Yorku, uteče s ním, že si namísto falešného života mezi dekadentními boháči zvolí život v bídě se svou pravou láskou; v tu chvíli parník narazí do ledovce, aby zabránil tomu, co by bezpochyby bylo opravdovou katastrofou, totiž život milostného páru v New Yorku - nepotřebujeme příliš fantazie, abychom si představili, že by starosti všedního života jejich vztah záhy zahubily. Ke katastrofě tedy dojde proto, aby byla zachráněna jejich láska, aby byla zachována iluze, že kdyby nedošlo ke katastrofě, žili by „šťastně až do smrti". (28.07.2011) (méně) (více)