Rango

Podle traileru nejzajímavější animák roku. Podle verze viděné v kině bohužel zdlouhavý film, který má sice všechna doplňková esa (výborná hudba, prostředí, anglický dabing, odkazy na kultovní filmy i postavy čtyř vypravěčů), scénáristické lince ale chybí něco, co by mě překvapilo nebo aspoň výrazně pobavilo. Zdaleka nejlepší jsou na Rangu ty věčné odkazy na Eastwoodova muže beze jména, které se táhnou od první barové scény (to párátko!) přes jeden surrealistický, Oscarový, pouštní dialog až po pončo během záverečného zůčtování. Možná v budoucnu ještě změním názor, zatím si ale stojím za tím, že s ohledem na potenciál, který tento film měl, je výsledek obrovským zklamáním. (05.03.2011)

Osobitý a velice nápaditý animák, který je tentokrát určen spíše pro trošku odrostlejší publikum. A to je rozhodně dobře. Animace je excelentní, atmosféra westernového městečka funguje na jedničku a některé scény hraničí s genialitou (honička s netopýri), což navíc podtrhuje výborná hudba. Bohužel to má ale taky dosti rozvláčné tempo a několik hluchých a ke konci už to dosti ztrácí dech. I tak ale hodně velká spokojenost. Konečně je tu zase jednou trochu jiný animák. (03.07.2011)

Zajímavý a nevídaný animák v čele s úchvatným Johnny Deppem,který si brilantně poradil s dabováním trhlého chameleona Ranga.Milý příběh,sympatický humor a vizuálně taky hodně povedené, i když je pravda,že Divokému západu dvakrát neholduju :-)Akční scény byly poutavé,nicméně mě nezasáhly tak jako ty pochmurnější a klidnější chvíle.Každopádně dobré čtyři hvězdičky. (26.03.2011)

Tady někdo musel celý život věnovat westernovému žánru (zejména studii filmu Čínská čtvrť) a poté mu dát poctu ve filmu Rango. Do detailu propracovaná montáž, která ve své 2D verzi nakopává zadek 3Déčku. Gore Verbinski si díky Pirátům z Karibiku vypiloval vizuální styl, který mu poté do Ranga nacpal výtvarník Mark McCreery. Z Pirátů si vzal i hlavního herce Johnnyho Deppa, který svůj podivínský charakter drží rázně až do konce a nakonec Hans Zimmer dodává hudební složku ve stylu Ennio Morricone-spaghetti. Pro mě velké filmové překvapení roku. (15.03.2011)

V jistém momentu vyprávění se ústřední hrdina ocitne ve slepé uličce, neví kudy dál. Iluze, mýtus, který kolem sebe utkal se náhle rozplyne, stejně jako veškeré tužby a motivace, jež ho doposud poháněly kupředu. Bezcílně bloumá vyprahlou pouští, dokud - metaforicky řečeno - "nepřejde na druhou stranu", kde se mu od ikony nejpovolanější dostane vpravdě děsivé (a zároveň povznášející) lekce. Hrdina totiž sezná, že nemůže opustit pevně daný rámec příběhu (který je během filmu dvakrát vykreslen přímo jakoby na imaginární objektiv), jakkoli by si to v onu zoufalou chvíli možná přál. Musí zkrátka neochvějně pokračovat ve své cestě, uzavřít rozehranou partii, protože taková jsou pravidla hry. S touto znalostí se po "campbellovsku" vrací na jeviště dramatu, aby dovedl příběh do zdárného konce, resp. aby byl sám do zdárného konce dotlačen již dávno vyšlapanými stezkami. Vzpoura proti determinaci, proti nepoddajné pavučině utkaného osudu není možná. Film (stejně jako každé jiné vyprávění) má jasně vymezený začátek a konec. Třebaže mnohdy nejsme s to odhadnout, jak přesně skončí, víme, že se tak dříve či později stane, protože má určitou stopáž, tedy časový rámec, ze kterého nemůže vystoupit. Tragédie všech fikčních postav spočívá právě v této nemožnosti pozměnit směřování své existence, neboť ta je pevně v rukou vyšší mocnosti - autora a jeho záměrů. Nepropadejme proto truffautovskému klamu, že film je více než život. Ve srovnání s filmovými hrdiny, kteří se sice mohou stát terčem našeho obdivu či nenávisti, ale nikdy nepocítíme teplo jejich přítomnosti, totiž máme skutečnou možnost volby (samozřejmě do určité míry omezenou okolnostmi, zákony atd.), a do poslední chvíle nevíme, jak a kdy náš příběh příběhů skončí. Kdykoli můžeme ve svém životě způsobit "změnu paradigmatu", vystavět nový, nově vyhovující rámec. (13.03.2011)