Ježíš je normální!

Fanatik je fanatik, a je úplně fuk, čemu věří. A film o fanatikovi musí být tímto šílenstvím nutně poznamenaný a naplněný, jinak je to sračka. A když se z fanatika stane bývalý fanatik a o bývalých spolufanaticích natočí film, který není ani fanaticky souhlasný, ani fanaticky odmítavý, dokonce ani fanaticky zesměšňující, pořád je to jen jako. Ani ryba, ani rak, ani píča, ani pták. Prostě na hovno, Ježíš, neježíš! (04.05.2010)

Z hlediska hodnoty dokumentárního žánru bohužel značně prázdný a nenápaditý snímek. Vhodný leda jako tendenční informační materiál pro ty, kteří nikdy neprochází kolem křižovatky pražského Anděla (kde JE můžou potkat) a o podobných církvích dosud nic nevěděli. Přitom téma je velmi atraktivní a rozhodně by se dalo pojmout mnohem osobitěji. Fenomén, o kterém dokument pojednává, nelze povrchně onálepkovat a všechny jeho přívržence označit za fanatické maniaky - což tento dokument de facto dělá. Osobně mě zajímají osudy lidí, kteří přišli k víře, zajímají mě jejich životy, jejich zkušenosti, zajímají mě jejich názory na sebe a na svět. V dokumentu padlo pár poměrně závažných otázek - např. který způsob výchovy a výuky dětí je vlastně manipulativní a jestliže je manipulativní, pak jak a k čemu je nabádající. Je jasné, že vychovávat děti v duchu bezmyšlenkové náboženské poblouzněnosti představuje nepřirozené a neomluvitelné pokřivování jejich náhledu na svět. Jenže stejně tak může ve výchově dětí páchat zhoubu na opačném pólu stojící rigidní materialistická ideologie. Kde mezi tím je přitom snaha o poctivý rozvoj osobnosti, rozkvět skutečné moudrosti, skutečné rozumnosti, skutečné srdečnosti a snad i skutečné duchovnosti? Úsilí o rozvoj těchto hodnot ve vybraných společenstvích by mohl dokument zkoumat spíše než nicneříkající výcuc záběrů aktivit jedné konkrétní církve postrádající hlubší náhled do podstaty věci. (07.03.2011)

Tento komentář rozdělím do dvou částí a ke každé se vyjádřím zvlášť. Ta první se bude týkat mého názoru na uskupení typu Hnutí víry. Normálně na čistě filmovém portálu ČSFD nedávám nijak detailně najevo své emoce související s některými společenskýmu jevy, ale v tomto případě činím výjimku, protože svým specifickým způsobem na mě udělal tento "dokument" (uvozovky vysvětlím později) silný dojem. Tak tedy především... křesťanství se mi hnusí v jakékoliv podobě. Existuje mnoho důvodů, proč je mi odporné, a není třeba ony důvody hluboce rozebírat. Avšak v případě Hnutí víry vystoupala míra mého zhnusení vrcholu. Nemám ráda manipulativní styl prezentace křesťanství, nemám ráda jakékoliv vnucování víry (zvláště pak dětem), nesnáším tupý fanatismus kdy ovečky dané církve zaslepeně řvou aleluja za doprovodu primitivních písniček s ještě primitivnějšími texty. U tohoto dokumentu jsem prožívala vyloženě fyzický pocit hnusu a trapnosti. Nejsilněji pak na mě působily scény, kde malý chlapeček dostane jakýsi brečivý psycho-záchvat za nadšeného povzbuzování kazatelky a který později vysvětluje jako setkání s Ježíšem. Upřímně mě to děsilo, stejně jako něco ne nepodobné epileptickým záchvatům v podání návštěvníků "léčivé" seance s podivným uřvaným pastorem. Opravdu mě to děsí a ačkoliv nikomu neupírám právo na víru (byť se mi může zdát sebestupidnější), tohle mi opravdu nepřijde normální. A k pitomcům z Anděla se snad nebudu ani vyjadřovat. Jeden čas jsem pracovala v knihkupectví, před kterým vyhrávali, a některé směny byly díky nim takřka k nesnesení. Tolik můj hate, přejděme k dokumentu jako takovému... i když o dokumentu se tak docela mluvit nedá. Já osobně jsem docela náročná ohledně svých požadavků, co se dokumentů týče. Dokumentární forma má dle mého názoru pojmout mnohem více, než že jenom zobrazí nějaké záběry. Zvláště pokud se to týká určitého společenského jevu, měla by být nabídnuta polemika nad tématem, jeho hlubší rozbor, rozhovory s dokumentovanou skupinou lidí, event. názor nějakého odborníka, v tomto případě například religionisty. Zkrátka dát aspoň částečně odpověď na otázky, které divákovi po shlédnutí záběrů vyvstanou v mysli. Všechno toto nám Nvotová nabídla v míře malé nebo žádné. Natočit setkání její bývalé náboženské třídy v diskuzi s bývalým učitelem, přidat záběry ze setkání jedné sekty a poskládat to dohromady ještě neznamená vytvořit kvalitní dokument. (23.05.2013)

tohleto je opravdu demence.. triumfální centrum víry, křesťanství tak ve 100x nucenější formě. Mě to příde skoro jakoby všichni ty lidi hráli nějaký divdlo, děali že se jich dotkl ježíš. Ježíš je přece totální borec borců. Mít někoho takovýho doma tak se ho snad zřeknu. Všude v dokumentu je ukázaný jsou lidi krmený kecama o tom jak za všechno může bůh, všichni se rádoby vyléčí díky ježíšovi. jak kdyby se zfetovali upadnou do "spánku".. A nejhorší je jak i děti jsou vychovávány pod obrovským tlakem že za všechno může bůh. Je to smutný... (06.03.2009)

Jesus Camp light, haleluja. Přestože tento film neobsahuje tak silné scény jako Jesus Camp, haleluja, tak tím, že se odehrává v ČR a SR, získává na, haleluja, působivosti. Je až děsivé si uvědomit, haleluja, že k tomu vymývání mozků malých dětí, haleluja, a nejen dětí, nedochází jen někde na druhém konci, haleluja, světa, ale přímo za našimi zády. Tereza Nvotová je talentovaná holka, haleluja, a kdyby šlo o její absolventský film, dal bych jí z fleku jedničku, haleluja, nicméně na plnohodnotný film pro kina je to trochu málo. Haleluja. Ale určitě bych ho nechal promítat ve školách, haleluja, pokud možno s vysvětlujícím komentářem, aby jej nějaká tupější děcka nepochopila špatně. Haleluja! Haleluja!! Ježíš je borec!!! Haleluja!!!! (16.11.2009)