Roma

Můžu to být způsobeno několika promilemi alkoholu, který koloval onoho večera v mé krvi, ale přiznávám se, že Mastroianniho jsem v tomto filmu vůbec neviděl (!) a pokud si vzpomínám, tak Fellini je v záběru asi dvě vteřiny z celé stopáže. Jinak Řím je snímek velmi zvláštní a nejlépe popsatelný asi slovy typu filmová anarchistická koláž či svérázná filmová esej prosycená italským temperamentem. - Není zde žádná ucelená narace, ale pouze řada vzájemně se střídajících a prolínajích výjevů, které (prosyceny typicky felliniovským magickým realismem) představují Věčné město zhruba v rozmezí 30. - 70. let, kdy zjišťujeme, že výjevy masových fašistických přehlídek vystřídaly pláně plné hippies apod. - Inu, pozoruhodný film. (24.11.2005)

Opulentní freska ukazující typicky felliniovským způsobem lesk a bídu města, do něhož vedou všechny cesty a kam na velikonoce odlétají zvony. Centra římskokatolické církve (geniální přehlídka církevních oděvů na perfektní hudbu Nina Roty), města zároveň starého a důstojného (fresky) i mladého a rozpustilého (svátek v Trastevere) až zpustlého (bordel). Změť barev, hlasů, míst, zvuků, pro mě pastva pro oči, jako skutečný Řím. Kromě výše uvedených scén mi utkvěla v hlavě prohlídka bytu ("Chceš vidět malinkou babičku?") a večeře na ulici, to bych chtěla někdy zažít. Film jsem bohužel viděla jen dvakrát, chtěla bych ho mít doma, abych si ho mohla kdykoli pustit a do Říma se aspoň takto vrátit. Moc pěkné a výstižné komentáře Decker, Pacco, Marigold, k212 a Ingrid a vlastně všechny další, správná mozaika jako ten film. (12.01.2010)

Kupodivu jsem byla unešena i z tohoto podivně dokumentárního filmu o Římu, vlastně se mi zatím zdá nejpřístupnějším dílkem od Felliniho. Je to také dáno občasnými vskutku humornými situacemi (ono totiž vidět přehlídku církevních šatů - to se jen tak nepoštěstí, nebo Felliniho kterak deklamuje, že ti studenti kritizují film, který právě natáčí...). Roma chvílemi však i kritizuje a nostalgizuje - mizející fresky vykutané krtkem v nově stavěném metru, toho jsou jasným příkladem. Jen mě takříkajíc zaskočila šišlavá angličtina ... (nepochopení z mé strany - nebo to byl zase jen vtip???). Film je poctou i kritikou Říma zároveň, je také poctou a kritikou italskému temperamentu, je to vizuálně a audiálně (ruchy velkoměsta hrají velkou roli) úchvatný film, sice bez děje, ale s poselstvím. (23.05.2006)

Velkolepé vyznání lásky jednomu městu, VELMI VOLNĚ svázaný s Amarcordem (jen ve scénách vzpomínek, které později Felliny rozvinul do celovečerního formátu)... Vizuálně opět působivé, i když oproti Felliniho nejlepším dílům (8 1/2, Sladký život, Amarcord...) o něco málo slabší... Věřím ale, že kdybych byl rodilý říman, užiju si film beze zbytku... pořád je film ale kvalita, která nemá v kinematografii obdoby! PS. : Mastroianniho jsem také ve filmu neviděl... :) (12.06.2006)

Řím je pocitovou básní. Federico Fellini odhalil část vlastního nitra, ponořil se do zájmů i dojmů a zazpíval báseň, nakreslil intimní odezvu na zvuk se jménem Řím. Smíchal vzpomínky, představy, prožitky, asociace, sny, sarkasmus, sebepoznání, traumata, vášně, lyriku a provokování. S vůní poezie se prožívá nesmrtelná krása života, koláž pocitů prostupuje v rytmech kontrastů, živelného temperamentu, neurvalosti, úkroků zlehčování a mumraje barevného hemžení. Hravost představivosti a niterných impulsů má obsedantní potřebu popichovat, zlehčovat, tančit a zažívat. Hlavním nástrojem pohybu celé básně vpřed je sám Federico Fellini (v mladické ztřeštěnosti Stefano Mayore, v prvních zkušenostech s městem Peter Gonzales Falcon s hlasem Renata Cortesiho). Vzpomínka se střídá s úštěpkem budování fiktivního dokumentu, koláž lehce křepčí a vzdychá, úsměšek se raduje životem, lačně ukrajuje sousta a vrtošivě dotírá. Z postaviček odrazu vnitřního světa: opojné okouzlení vášní romantického prožitku života Dolores (Fiona Florence s hlasem Cinzie Abbenante), v halucinační nostalgii utíkající osamělá zestárlá aristokratka Domitilla (Pia De Doses), zkušený průvodce římským podzemím (Marne Maitland s hlasem Oresteho Lionella), laskavý kardinál Ottaviani (Renato Giovannoli s hlasem Franca Latiniho), divadelní herec v roli Julia Caesara (Feodor Chaliapin Jr.), provozovatelka ubytovacího labyrintu (Maria De Sisti), vytrvalý stepař (Alvaro Vitali), vznětlivě výbušná karikatura katolické prudérie a přepjatě autoritářský ředitel školy (Franco Magno), či nedůvěřivě plachý pohled herečky (Anna Magnani). Řím je básní vnitřního světa Federica Felliniho, z nerovnoměrně souznějících rýmů a not sestavil koláž z autenticity, pudů, mámení, rozvernosti a sarkastického sebepoznání. Řím je odrazem mumraje nitra, vnitřní svět je je formován místem. Osobité vyjádření pocitu jménem Řím! (13.09.2019)