Odcházení

Nemám pocit, že snímek dokážu hodnotit. Odcházení vnímám jako divadelní hru Václava Havla pro Václava Havla a své nejbližší, ostatní snad ani nemohou vše rozklíčovat. Jde o epitaf, ve kterém se autor chce vyzpovídat, ale zároveň toho příliš konkrétního neříct, byť je za tou matoucí mlhou někdy obdivuhodně upřímný. Předpokládám, že můj zážitek by se mnohonásobně prohloubil, kdybych býval byl znalý detailů z prezidentova života. Takhle jsem mohl veskrze vnímat jen očividné a explicitní motivy, ztrácet se v alegorii a absurditě, ale především vstřebávat emoce. Vše objímá sebekritika vlastních chyb a (domnělé) malosti. Možná jde o zpověď, o omluvu, kdy se Havel potýká s pocitem, že se jeho vlastní ideály s postupem času zplošťují a mění v kýč a to nejen jeho vinou ale i vinou těch, kteří tyto ideály jen používají v promluvách, byť jim snad ani nejsou schopni porozumět a o to méně uvěřit.. Únava, bolest, absurdita bytí - přes dominanci těchto motivů ale nejde o poraženecké sebemrskačství. Vše sice prostupuje určitá apatie, v lepším případě ji lze ale vnímat jako smíření, ono lehce bolestné pousmání a vlastně nebývalou sílu, kdy člověk tak pokorný a vnímající chyby člověka (a sebe sama na prvním místě), i přes desítky let otupování, přešlapů a v objetí reality, dokáže říct "ano, jsme malí, chybující a mnohem méně honosní, než se snažíme předstírat velkými slovy a činy, ale pojďme dál a to pokud možno nejlépe, jak jen to dokážeme, byť ve světě, který je dost možná nad naše síly." (02.05.2014)

Čekal jsem sračku nebeských rozměrů a byť jsem jí chvílemi dostal, chvílemi naopak překvapilo pár skutečně vtipných (ve všech významech toho slova) momentů. Občan Havel je už na toto uvědomění zřejmě stár, ale dnes už si prostě postmoderní Eintopf či schéma absurdního dramatu samo o sobě k okouzlení diváka nevystačí, ale věřím, že před pár dekádami to mohlo fungovat znamenitě. Nemohu se zbavit dojmu, že ujmout se tématu zkušenější filmový režisér a udělat z něj nákladnější zhruba tak hodinovou TV inscenaci, byla by to celkem bomba. Především druhá třetina filmu je trochu k nepřežití a nůžky by snesla. Havlovo cameo je okouzlující, díky za slona z Loděnic a to Budařovo tričko remixující Warhola a Klimta chci ! (31.03.2011)

To by mi nenapadlo, že si pozriem tento film v deň úmrtia jeho tvorcu... Treba povedať, že sa mi vždy páčil Havlov jemný ironizujúci humor a tu je dokonale pretkaný politickým prostredím, resp. rozprávaním o politických súvislostiach. Pre hercov to bola určite česť zahrať si pod Havlovým vedením, lebo aj ten najmenší štek bol zahraný báječne. Treba aj povedať, že pôvodná divadelná hra mala zostať v divadle a nepúšťať sa na filmové plátno. (19.12.2011)

Chápu, že tomu dílu většina lidí nerozumí, a myslím, že je to v pořádku. Pro většiny tu vzniká děl až moc a soukromník rozumí své využitelné svobodě. Takže ani já nebudu tentokrát nic soustavně vysvětlovat, jen hlásím, že jsem se zase jednou u něčeho spiklenecky a svobodně nadechla. Líbila se mi napsaná hra a líbí se mi film, obojí na sobě téměř nezávislé, jak to má být. Je to nejen chytře poskládáno, ale i režie je mistrná, a jsem nadšená, jaké se VH vybral herce a co z nich dostal: dojemná satisfakce pro Lábuse s Kaiserem, pro Dagmar Veškrnovou, pro Abrháma, Zindulku a Chramostovou – byli všichni překrásní, trefní, decentní, neomylní a skvělí... A naopak co se týká Budaře, Duška, Macháčka, Holubové a Vilhelmové, kteří hrát buď už neumějí, nebo nikdy neuměli, dokázal je obsadit a zpracovat tak, že podali přesně ten potřebný výkon a vypadali tak, jak si zaslouží. Zkrátka od autora tu každou větou, obrazem, rozostřeností či naopak zacílením (kamery i významu) plyne citlivá a výkonná ironie vůči všemu – na rovině herecké třeba vůči nesvobodné historii našeho herectví, i jeho svobodné, leč neumětelské současnosti. Nebo fakt, že Ivan, bratr Václava Havla, je celou dobu přítomen na balkonu, pozoruje, je tam, všechno vidí, o všem si myslí své, a sám není vidět. Ale je to plynulý nelineární komentář soukromého i veřejného života, umění vysoké hry i karikatury, zastírání i odhalování. A ta půvabná srovnávací rovina české kulturně-politické zmršenosti vůči anglickému aristokracionářství a slouhovnictví, ruské všeosudovosti, francouzské sociálnosti a německé akurátnosti. Je toho tam samozřejmě mnohem víc, i co do sdělovacích a sdělných rovin – nad některými větami, které nechal pronášet paní Dagmar, nebo které říká sám, nad některými škleby člověku uprostřed soukromého smíchu vděčně zatrne. Ode mě si opět vysloužil veliký srozumějící respekt. (01.05.2011)

Ha! Vel! Obrovské překvapení.. po všech možných kritikách (dušujících se, že hodnotí film, ne politiku či Havla samotného) jsem na tento exprezidentův filmový debut šel s jistotou, že se bude jednat o absolutně absurdní hloupost. Vlastně jí možná i tento film je, ale zatraceně hodně mě to bavilo. :) Když pominu nefilmovost tohoto dílka (opravdu to vypadá spíš jako natočená inscenace původní hry - což si troufám tvrdit, přestože jsem ji neviděl), zůstává mi zábavná hříčka, která pravděpodobně svou drzostí rozohnila zmíněné recenzenty a kritiky. "DOST BYLO HAVLA!" :D (03.05.2011)