Největší z Čechů

Nikdy jsem nedošlapal na rotopedu do Santa Fé, na nejmenší motorce na světě si spolehlivě namelu kokos ještě před první zatáčkou a tak jediným rekordem, kterého někdy dosáhnu je to, že budu nejdéle žijícím člověkem na světě. Já totiž neumím umřít a to pro to dělám opravdu hodně. Jen bych se měl poněkud vyhýbat těm malým, lidským filmům, které mne dokáží tak spolehlivě nudit. (01.10.2012)

Velmi nenápadně působící komedie, která na mě pocitově zapůsobila jako málokterý český film poslední doby. Pod povrchem sympaticky střízlivého humoru s dávkou absurdna se mě silně dotýkalo existenciální téma, daleko přesahující individuální výpověď o tvůrčí krizi. I když je příběh podáván pomalu, nevzrušivě, bez nápadnějšího oblouku, přesto i co se týče zajímavé hry se sebereflexivností výsledek působí svěže a rozhodně ne "chcípácky". Sedláček zase trochu povyrostl a pro mě se stává jednou z předních autorských osobností našeho filmu, schopnou významně promlouvat k životu dnešních "Čechů". (22.05.2011)

Největší z Čechů coby fiktivní dokument o naší lidské malosti. Nebo velikosti? Pseudo-dokument o filmu Roberta Sedláčka nebo cíleně stylizovaný autobiografický opus? Připadá mi, že Robert Sedláček podobně jako Jan Svěrák kdysi, spíš natruc a jaksi mimochodem, natáčí svou Jízdu po Česku (a v podstatě jde o jakési road movie). Sémantika jednotlivých obrazů, ale i celého snímku je hodně zastřená a rozklíčování není rozhodně jednoduchá věc, co se vlastně Sedláček v Největším z Čechů pokouší o Češích sdělit? Už v jeho předešlém filmu Muži v říji se snaží o cosi podobného, o nějaké zásadnější poselství, tentokráte ale rozvíjí svůj koncept o trochu výrazněji. Co se týče výrazových prostředků a designu filmu, Sedláček se vrací kamsi do hlouby 90. let (další paralela k Svěrákovi), což je dáno jistě i jako objektivní nutnost, vzhledem k nedostatku finančních prostředků, ovšem takováto prezentace coby prvotního tvůrčího záměru dělá z podobné znouzecnosti skutečně až geniální tah. Nedílnou součástí režisérovy tvorby je ironie a satirický podtext, v Sedláčkově rastru zůstává i nadále poetika trapnosti, ovšem na rozdíl od Mužů v říji je velmi posílena složka autenticity, především cíleným obsazením spíše málo známých tváří, ale i samým formátem filmu. Sedláček ovšem záměrně nahrazuje některé z rekordmanů jejich hereckými dubléry, k čemuž se mohou vázat dvě vysvětlení - buď byli skuteční rekordmani před kamerou k nepoužití, nebo jde o cílené matení a znejistění diváka vytvářející matoucí stopu v interpretaci sémantiky snímku. (Nelze si také nevšimnout režisérova trička, spoluangažování agentury Dobrý den, propagující film na svém webu atd. atd.) Výsledný mix je ovšem velmi konzistentní a z percepce vychází překvapivě solidní vjem. Jestli má na české poměry neobvykle experimentující filmový tvar nějaké analogie v zahraničí, tak nelze nezmínit Borata alias Sachu Barona Cohena, Borat je ovšem univerzálnější a globálnější, Sedláček se apriori (už jen samým názvem filmu) vymezuje proti Čechům. Nechci tu interpretovat možná tvůrčí stanoviska týkající se našeho národního charakteru, každý má jistě nějaké své individuální vývody a postřehy. Leč jsem vůbec normální, když nejsem držitelem žádného světového rekordu? :-) Každopádně Robert Sedláček je jedním z nejosobitějších současných filmových režisérů u nás... Kombajnér s nejvyšším vzděláním na světě. :-) (16.05.2011)

Výborná tuzemská komedie, která působí, jako by byla natočena v jiné zemi, neboť zpracovává zajímavý, originální koncept zodpovědným a netradičním způsobem plným kvalitního humoru. Největší z Čechů je skvělým snímkem, na který je radost pohledět a který ani na chvilku neztratí na kvalitě a vaší pozornosti. Robert Sedláček se tímto filmem v mých očích pasoval na jednoho z nejzajímavějších našich režisérů současnosti a budu si muset doplnit vzdělání zbytkem jeho tvorby. Kromě samotného příběhu a formy snímku režisér šikovně pracuje také s kvalitním obsazením, které jen umocňuje radost ze sledování tohoto snímku. (03.04.2018)

Já si vždycky myslel, že pokavaď chce někdo natočit film s úmyslem dostat ho do kin, musí mu dát nějakou formu. Zkrátka splnit nějaká kritéria. Vnuknout mu smysl. Ne... Patrně nemusí, jak mi ukázal Robert Sedláček. Jeho režisérská dráha svou vyrovnaností připomíná centrifugu. Jsem zvědav, jestli se nakonec usadí v horních patrech anebo v těch spodních. Tímto počinem u mě každopádně nezabodoval. Nerozumím tomu, jak může takovýto film sbírat už pouhé nominace, natož pak nějaké ceny samotné. Zkrátka a dobře; pokud si někdo chce zahrávat s trapností, musí dát jasně najevo, kterak to zamýšlí. Pak to totiž končívá tak, že přívlastek trapný náleží filmu. (22.02.2011)