Můj týden s Marilyn

Po zhlédnutí tohoto filmu, už vím, proč se filmaři zdráhali takovou dobu natočit snímek o jednom z největších sex symbolů minulého století s iniciály MM. Poznat tak komplikovanou osobnost, jakou božská Marilyn Monroe bezpochyby byla, za pouhý týden prostě nelze, a už vůbec ne za 90. minut času věnovanému tomuto filmu. Stejně tak není snadné najít herečku, která by jí byla dokonale podobná a disponovala tak nezaměnitelně fotogenickou tváří, jakou měla ona. Michelle Williams, která ji ztvárnila tohle všechno neměla, ale bylo od ní velmi odvážné, že do toho nakonec vůbec šla. A tak tady máme MM zbavenou jejího pověstného dráždivého sex appealu a ikonické jiskry, ale naopak MM schopně vystiženou v jejích gestech, intonaci hlasu a pohybech. Nutno však podotknout, že při záběrech zdálky to bylo mnohem lepší, co se fyzické podoby s jednou z nejslavnějších blondýnek týče. Ale pozor, při sledování filmu málem padl můj mýtus o blbých, naivních a jednoduchých blondýnách. Svůj předobraz zřejmě našli právě v Marilyn, která tady vlivem strohého scénáře tak opravdu působila. Ten ji zachycuje v roce 1956, kdy byla na vrcholu své kariéry a přijíždí na britský venkov natáčet svůj film Princ a tanečnice, který je tady ještě veden pod pracovním názvem. Při natáčení se setkává s tehdy proslulým sirem Laurencem Olivierem a také s mladým asistentem produkce Colinem Clarkem, se kterým prožije letmé vzplanutí citů, a o kterém právě Colin sepsal svůj deník, z kterého tento film čerpal. Marylin v té době byla potřetí vdaná, neštastná, bez antidepresiv nedokázala vůbec fungovat, a tak u mladíka, i přes mírný věkový rozdíl a především rozdílné sociální postavení, nalezla pochopení a uvědomila si, že on by jí byl schopen milovat jako obyčejnou ženu, a nikoliv jako slavnou celebritu. A tady vzniká zádrhel v celém pojetí filmu. Nevím totiž, čím chce být, a jak MM prezentovat. Marylin je chvílemi veselá a pak zase smutná, aniž bychom blíže znali příčiny jejich stavů, a většinu jsem si musel domýšlet. V tomhle film nebyl ani trochu vstřícný. Aby to nevypadalo tak unyle, je Marylin obletována fanoušky, to když mimo natáčení projde ulicí, ale štáb ji zrovna v oblibě neměl, pro její nedochvilnost, psychické stavy a mizerné herecké schopnosti a natáčet s ní bylo pro ně peklem, snad až na výjimky, jakou tvořil Colin. Bylo pochopitelné, že jako velká hvězda byla v hledáčku ostatních, a tak scéna, kdy se jde koupat s Colinem do rybníka, působila asi nejautentičtěji, nejintimněji a nejnitěrněji, protože jsem spolu s postavami prožíval skutečnou obavu z odhalení jejich milostného vzplanutí a ostych políbit se, i přes vzájemnou přitažlivost. Takových podobných scén tady moc nebylo, ale tahle byla opravdu dojemná a Marilyn jsem vnímal poprvé jako zranitelnou osobnost. S psychologií ústřední postavy si film neuměl anebo nebyl schopen si poradit a dostatečně se do ní vpravit. A tím vznikl podstatný neduh celého filmu, který není až tak dramatický, jak by mohl být. A navíc se z něj nedozvíme nic navíc, co by o božské blondýnce nebylo všeobecně známo. Že to byl uzlíček nervů, co se na veřejnosti snažil působit sebevědomě a důstojně, je přece známá věc, a v tomhle případě to chtělo nějaký posun. Je na škodu, že některé scény působí dost uměle, stroze a neživotně. Taky vím, že film nadhodnocuji, ale chtěl jsem vidět film o ní a nedá se napsat, že by mě nebavil, ale jak se mluvilo a psalo o něm v superlativech, je vážně přehnané. Je to film, který dokonale evokuje atmosféru padesátých let výpravou a kostýmy, chybí mu ráz a a přidaná hodnota, kterou ale většinou životopisné filmy postrádají, a tenhle je přece jen maličko výjimečný, oproti ostatním. Je v něm snaživě ztvárněná MM, a kdo by si nepřál být milován ženou, která má ve svých iniciálech alespon jedno M. Já tedy ano. 60% (18.03.2012) (méně) (více)

Zatímco Colin v průběhu filmu díky radám zkušenějších žen dospívá, film jako takový procesu zrání bohužel uniknul. V závěru se, po několika náznacích vyzrálosti, vrací k počáteční povrchnosti. Dějová linie s dospíváním nevýrazného vypravěče navíc nezastře skutečnost, že Colin je tady jenom proto, abychom měli skrze čí oči pozorovat slavnější osobnosti. Převládající naivitu onoho pohledu to ale neomlouvá. ___ Dále než ke snaze nenechat se okouzlovat jenom vnějším leskem se tvůrci nedostali. Rádi by ukazovali Marilyn jako bytost křehkou a zranitelnou, nechtějí však opustit mýtus sebevědomé hvězdy.Úsilí o obojí vede k neúspěchu hned na dvou frontách. Vypravěč přiznává, že straní herečce, čemu odpovídá zvolená perspektiva. Chápavěji než narcistní Olivier je nahlížena Marilyn (a ženy vůbec). Jenže film není ve zlidšťování, v předkládání zidealizovaného obrázku, dost usilovný, stejně jako se odmítá nechat naplno okouzlit klasickým Hollywoodem (jako The Artist). Obojímu překáží momenty ironické sebereflexe, vědomého ztvárňování hvězdy, jakou chtějí lidé vidět a milovat (potažmo momenty dvojí sebereflexe, kdy si Marilyn zoufá nad svou ošklivou tváří, jež nepatří jí, ale Michelle Williams). Prosté okouzlení, čirá radost z bytí po boku hvězdy nefunguje kvůli realistickým momentům prozření, jejichž začlenění do děje je na druhou stranu nedůsledné, víceméně nahodilé. ___ V dáli tušené pravdě film zřejmě nezáměrně přibližuje taktéž romantická linie. Z hereččina prosazování metody „sveď a smeť“ i z týdnu v názvu je patrné, že vztah Marilyn a Colina nikam nepovede. Takto by podobný románek v realitě zřejmě dopadnul, jenže jejich společné chvíle postrádají nutný nadhled, jsou zahrány a zrežírovány příliš vážně, ač sami na rozdíl od tvůrců tušíme, že nemá smysl se jimi zdržovat. Tak co tedy, ironie a odstup, nebo nekritická podbízivost? ___ Podobný rozpor jako režisér – jak ukázat Marilyn – řeší Michelle Williams. Byť sama svou slavnější kolegyni možná poznala i z druhé strany (díky výpovědím příbuzných a blízkých), abychom jí výkon věřili, chtě nechtě musí ve scénách intimních chvilek i veřejného vystupování používat táž typická gesta. Musí být Marilyn, jakou známe nejlépe, tzn. ne Marilyn skutečnou. (Nemluvě o tom, že na ploše jednoho týdne lze nanejvýš skicovat.) Výkonu Williamsové současně dodává na přesvědčivosti, že se mimo dosah kamer a fotoaparátů nesnaží vytvářet erotično, které skutečnou Marilyn obklopovalo na každém kroku. Díky potlačení smyslnosti se může více soustředit na hereččino rozervané psyché a lépe než samotná Marilyn zahrát, kým vlastně Marilyn byla. Scénář jí bohužel pro zevrubnější rozehrání autentických situací neponechává dostatek prostoru. ___ Zatímco Williamsová usiluje o vnímavé pojetí, Branaghovo karikování Oliviera (s dosti rušivou gestickou i mimickou podobností Donutilovi) Můj týden s Marilyn akorát odklání od převážně seriózního směru. Podobnost mezi Olivierem a Branaghem přitom není viditelná, lze ji nanejvýš domýšlet z jejich sdílené shakespeareofilie (což byl zřejmě důvod, proč Branagh roli získal). S mužskými postavami je ve filmu vůbec zacházeno se sympatickou ledabylostí. Vždyť jde přece o Marilyn, tak proč řešit, co „z papíru“ hrajícího Oliviera vedlo k obsazení zatvrzelé „metodistky“, proč se zabývat tím, že Colin získává namísto dívky jenom práci, a peníze tím pádem vítězí nad láskou (leda idealista by mohl tvrdit, že namísto lásky k živé bytosti pro něj zůstává jenom trvanlivější láska ke kinematografu). ___ Rozporuplný film o rozporuplné osobnosti by měl něco do sebe, nebýt ona rozporuplnost jenom vedlejším příznakem marného snažení o něco jako jednoduchou komplikovanost. 60% (15.02.2012) (méně) (více)