Bůh masakru

To, čeho jsem se bál nejvíc, totiž divadelní statičnost látky, se nakonec stává největším pozitivem, neboť Polanski s nemožností pohybu v prostoru pracuje po řemeslné stránce precizním způsobem, kdy člověk přesně ví, kdo kde je, kdo na koho reaguje a kdo se proč a jak tváří, jednoduše díky bezchybné práci s osami a přeostřovačkami, v nichž se mění klidně i tři velikosti záběrů. Winsletová a Waltz výrazně přehrávají Reillyho a Fosterovou, to ale může být otázka osobních priorit a postoje vůči názorům jednotlivých postav. Na každý pád fascinující věc a nádherná psychologická studie frašky... (27.07.2012)

Skvěle zahraní maloměstští yntelechtuánové ve vytříbeném verbálním ping-pongu. Nevím, proč tu všichni pochlebujete Romčovi. Ten prostě jen nevěděl, jak zabít čas, než jej zase pustí do Ameriky opíchat nějakou čtrnáctku, a tak jen změnil interiér osvědčené divadelní předlohy a zafilmoval si, aniž by musel opustit svůj obývák a pípal mu GPS lokátor. Herr Waltz mě však opět přewaltzoval natolik, že mě ani moc nesrala ta ohyzdná, pošahaná feministka s fretčím xichtem. (05.01.2012)

Chvílema to sice sklouzává k teatrálnosti a zejména Kate Winslet dost přehrává, ale po celou dobu jsem se u toho slušně bavil a klidně se na film podívám někdy znovu. Další ukázka toho, že se dá natočit dobrej film i na maličkym prostoru. Jedna z těch lepších konverzaček srovnatelná třeba s Blbcem k večeři. (07.02.2015)

Až ke mně někdy dorazí nějací solidní rodiče s touhou vyřeštit konflikt našich dětí, tak je s radostí poženu býkovcem až do teplých krajin. Již jsem totiž obeznámen s tím, jak se může zvrhnout řešení neškodné pojistné události. Z počátku to byla nuda pro čtyři, ale postupně se začaly obnažovat charaktery a já jsem se najednou přistihl, že vybuchuji smíchem při každém zazvonění mobilu pana Cowana. Obvykle herecké výkony nehodnotím, ale Christoph Walz mi připadal naprosto vynikající, když proti třem přetvařovačům nasadil svůj výraz "Dobrý den, netěší mě, vůbec mě to nezajímá, jsem tu na nátlak ženy, dejte mi najíst a netahejte mne do toho", který mu vydržel až k poklidnému vychutnávání osmnáctileté whiskey v době, kdy ostatním praskaly nervy. Obvykle mne kecací filmy z jedné cimry moc nebaví, ale tentokrát jsem se pobavil. (30.01.2013)

V Brooklynu se sešli >slušný< lidi, aby řešili a řešili až (ne)vyřešili malý chlapecký incident svých jedenáctiletých synů. . . . A Yasmina Reza na to téma napsala divadelní hru a Roman Polanski na ten námět natočil film. Nervyrvoucí jednoaktovku, konverzační hořkokyselé (v jedné scéně tedy doslova ;o) drama, které samozřejmě mohlo sklouznout v nějaké divákovi podbízivé šaškování s přehrávajícími hysterickými aktéry a masakrem teatrálních klišé, ale to by tu práci nesměl dělat právě Mistr P. se skvěle vybraným a své postavy hrajícím hereckým kvartetem... ...a víc nebylo potřeba - a nemusel to být ani žádný velký "art"! A víc to ani netřeba pitvat. . . . No, rýpnu si. Ano, jsou mezi námi, tyhle píče a jejich šulinové, sobečtí sebestřední šosáci, jsou jich kvanta a když se spolu popáří a rozmnoží, říká se tomu rodina - a nakonec většinou želbohu ovlivní a zkazí i to svoje potomstvo, které zatím díky svému věku možná ještě šanci má... No jo, zase jednou něco doopravdy ze života. Jen jsem tedy trošku škodolibě čekal, kdy dojde opravdu na to krveprolití, protože hysterky a flaška - no známe to ze života, že... ;o] - - - - - (Poprvé viděno 21.1.2013 na dvd /s původní zvukovou stopou a č. titulky v originálním formátu obrazu/, hodnocení 4824., komentář zde jako pětistýdvacátýdevátý - 21.1.2013) (22.01.2013)