Alpeis
Alps
Alps
Alps
Alpy
Alps
Režie:
Yorgos LanthimosKamera:
Christos VoudourisHrají:
Angeliki Papoulia, Aris Servetalis, Ariane Labed, Johnny Vekris, Stavros Psyllakis, Antonis MoulasVOD (1)
Obsahy(1)
Existuje patnáct pravidel pro členy skupiny Alps: například musí vyplněním formuláře dopředu přiznat věci, které nejsou ochotni dělat (líbání, zvedání činek, cestování apod.), nebo naopak skutečnosti, v nichž jsou dobří (tanec, vodní lyžování, diskutování…), je nutné, aby měli základní znalosti psychologie a sociologie, a tak dále. To vše je pečlivě sestaveno do patnácti pravidel, která vymyslel vůdce skupiny Alps Mont Blanc, a jimi se musí řídit každý člen, jenž se rozhodne do skupiny vstoupit. Stejně jako ve Špičáku je i ve třetím celovečerním filmu Jiorgose Lanthimose základním stavebním prvkem absurdní a černý humor a i zde se režisér noří do světa závislostí, lidských citových ztrát a soubojů o přízeň. Stylizovanost Špičáku je nahrazena mnohem realističtější a autentičtější kamerou. Přesto režisér udržuje a zachovává určitý odstup od děje i postav a zároveň v divákovi vyvolává neklid a mnoho otázek, aniž by mu dával odpovědi. (MFF Karlovy Vary)
(více)Recenze (68)
Když jsem se na festivalu v Karlových Varech seznámila s řeckou kinematografií, nečekala jsem, že se slibná tvorba bude pohybovat zběsile rychlým tempem kupředu. Řecký režisér Yorgos Lanthimos ve Vídni představil svůj nejnovější film Alpeis, který je dvojčetem jeho předchozího snímku Špičák. V obou se zdařile pracuje s ústřední myšlenkou, gradujícím dějem, postupným odhalením a tím nejčernějším humorem. Opět je v centru příběhu vyšinutá skupinka lidí (mladá gymnastka, její kouč, doktor a nemocniční sestra), kteří se mimo své povolání věnují i zajímavému, poněkud zvrácenému vedlejšáku (nebudu prozrazovat, neboť tato zvrácenost se postupem času ve filmu odkryje sama). Skupina, která si začně říkat Alps je herecky skvěle obsazená. Lanthimos má dar jako Felliny, umí do svých filmů obsadit velmi podivná individua a z mála vyfárat neuvěřitelně moc. Na tvorbě mladého Řeka je nejlepší originalita, nejsou filmy, které by byly podobné těm jeho bizárům. S něčím takovým se divák jen tak nesetká. Viennale 2011 ()
Každý se dá nahradit nebo alespoň zahrát. Tedy pokud je prokazatelně mrtvý (a není něčím unikátním, viz např. jedním z vrcholků Alp). Lanthimos si hraje s herectvím (loutkoherectvím), identitou, černým humorem, tragikou všednosti a nepředvídatelné dělá nepředvídatelnějším. Absurditu běžných událostí / rozhovorů dohání stejně jako mezní a tragické události až do krajnosti a minimálně nabízí otázku do jaké míry jsme schopni rozpoznat vážné od povrchního, zbytné od nezbytného a filmovou realitu od mystifikace. Hra na city... │70% ()
Alpy jsou nejspíše nejméně divácky přístupným snímkem z dílny Yorgose Langhimose a mně také trvalo, než jsem se ponořil do děje. Spousta zvláštních scén, bizarní chování všech postav a nejasné vazby působí maximálně zmatečně. Opět mi to nedá a musím ocenit a vyzdvihnout jedinečnou originalitu a nápaditost. ()
Chladná variace na všednodenní chlad působí jako piják, v nějž se skutečné (inkoustové) sdělení obtisklo jen zvratmo a ještě neúplně a připomíná spíše iluzi krajiny než opravdový vzkaz. Otázky nevzbuzující, nezneklidňující rytmus osamocených her osamělých, který zákonitě vyústí sjednocením všeobecnou hrůzou, o níž však snímek, zbytně snímaný a svrchovaně bručící, mlčí, protože ji zamlčuje. ()
Téma hrania rolí a toho čo je prvkom reality a čo nie je málo využívanou témou, ale určite sa nejaké filmy ktoré ju využívajú nájdu. Minimálne Sonov Noriko´s dinner table. Ten má oproti Alpám aj viac dejových línií a celkovo pôsobí komplexnejšie. Alpy ale aj napriek tomu nie sú zlým filmom, hoci až druhá polovica ma presvedčila o tom že režisér pracuje s témou zaujímavo a s jasným cieľom. Nejedná sa o tak výraznú spoločensko kritickú pointu ako v Sonovom diele. Jeho postavy podobne ako v prípade jeho filmu Dogtooth sú skrátka divné a žijúce v inom svete plnom iných pravidiel, ktorý ma z realitou pramálo spoločné. Ale predsa len je to niečim uhrančivé a nepríjemné. Citová vyprahnutosť je tu na mieste a všetko je to akási zvrátená hra na charaktery. Hoci som to nepredpokladal je to celkom zaujímavé. A postava gymnastky je aj celkom sexy. Každopádne veľmi osobitý film, ktorý neulahodí každému, ale ani to nemá v úmysle. ()
Lanthimosovy filmy mají úžasnou schopnost diváka neustále mást a překvapovat. Navenek často působí, jako by člověk sledoval larp, jehož postavy moc neumí projevovat divadelní emoce a nevědí, co budou v příštím okamžiku říkat (což jeho herci často opravdu nevědí, protože je to z velké části ryzí improvizace). Tady se ona hra s divákem projevuje nejzjevněji na tom, že postavy vlastně sledujeme primárně v rolích, které pod agenturou "Alpy" přijímají. Ve chvíli, kdy by měly být "samy sebou", ale není jasné, jestli vůbec kdy ze své role vystupují, zda pro ně "hra na někoho" vůbec někdy končí. Dvě Lanthimosova díla, která jsem zatím viděl, by snadno mohly sklouznout k morální tezovitosti, ale zachovávají si výkladovou vrstevnatost a nedoslovnost - a zároveň stále upozorňují na svoji mediální fikčnost, čímž jsou sebereflexivní na více úrovních. ()
Nic komerčního, tohle je pravá filmařská ujetina. Celkem mě překvapilo, že tohoto počinu jsou schopni zrovna Řekové. Nicméně, musím předestřít, že tento film skýtá pro diváky i mnoho dalších překvapení. Kdo je tedy vyhledává a rád se nechává vykolejit, je zde na správném místě. Já se přiznám, že jako konzervativnější člověk jsem byl poněkud zaskočen. Tři hvězdičky za originální nápad (za zbytek dvě). [KVIFF 2012] ()
Řekové jsou fakt podivnej národ. ()
Viděl jsem de facto na jeden zátah Špičák i Alpy, takže oceňuji určité provázanosti (ve Špičáku stojí děti u zdi a chtějí se dostat ven, v Alpách stojí žena před dveřmi a touží dostat se dovnitř), ale hodně tak vyleze, že Špičák je prostě lepší. Zapůsobil na mě jako zjevení, svým stylem mě úplně nadchnul, kdežto Alpy se mi "jen" líbily. Výchozí zápletka Alp (parta lidí nahrazuje příbuzným zemřelých jejich mrtvé) je z rodu geniálních, ale zdá se mi, že potenciál nebyl stoprocentně naplněn. Anotace je nakonec zajímavější, než výsledný film. I tak se pár scén do paměti zaryje. Jako když se hádá prodavač lamp se svou "nahrazenou" manželkou, nebo když se "nahrazená" holka má milovat se svým klukem a v pozadí tušíme jeho rozostřené rodiče, kteří dohlížejí, jestli všechno jde, jak má. Film klade zajímavé otázky - kdy jsme přirození a kdy hrajeme? Co ze mě dělá mě, co určuje moji identitu? Proč dva lidé, co dělají totéž, nedělají totéž...? Zajímavé a pozoruhodné, byť zázrak se tentokrát nekoná. ()
Alpy mohou nahradit jakékoliv pohoří, ale sami jsou nenahraditelné, stačí vzít třeba Mt. McKinley a nahradit jej libovolnou alpskou horou. Bude pak znatelný nějaký rozdíl?... Tak a konkrétnější informaci o ději nedám, protože tím bych zcela zabil neuvěřitelný zážitek, který Alpy přinášejí. Jediné co mohu poradit je neztrácet hned hlavu a neutíkat ze sálu hned poté jakmile postava musí po neznámém muži opakovat všemožné druhy lustrů a lamp, nenechat se znechutit tím, že absolutně nic nedává smysl a že postavy jsou zcela utopeny ve svém podivínství. Pravda nakonec vyjde najevo a vše začne získávat zvrácený, ale přesto dosti pochopitelný smysl. Konání hlavní postavy se stane originálním komentářem k již poněkud ohranému tématu sebeodcizení a tápání ve vlastním životě. Zvolená forma je k tomu zcela adekvátní, neustále baví a provokuje a ve výsledku působí výpověď zcela uspokojivě a rozhodně ne povrchně, i když stále zbývá velmi volný prostor k uvažování o tom, kdo byl vlastně kým. Takže na otázku zoufale zvolanou během závěrečných titulek do davu "Za tohle, že evropská unie rozhazuje peníze v Řecku?" jasně odpovídám: Ano! Protože právě na tomto poli má Řecko co nabídnout a rehabilitovat svoji pošramocenou pověst, být středem pozornosti i jiným a pozitivnějším způsobem. Jen, co se vrátím z festivalu, hned se začnu shánět po Špičáku, který jsem loni z přílišných obav vynechal a teď vím, že jsem udělal velkou chybu. Dlouho si se mnou totiž tak příjemně nikdo nepohrál! ()
Alpové (tak by se asi měl film jmenovat), skřítkové, elfové, kteří dokáží měnit svoji velikost, a jejichž přítomnost byla prokázána i u nás (viz VAMPYRICKÉ POVĚSTI V OBLASTI STŘEDOEVROPSKÉ. Napsal dr. F. Wollman, uveřejněno 1921), tvoří ve filmu pětičlennou sektu Alpů - přízvyska jednotlivých členů podle alpských vrcholů. To se děje téměř na počátku filmu, takže jejich činnost je asi poměrně nová; je zřejmě lukrativní, ale je spojena se značnými omezeními a rizikem při řešení problému dvojí identity. Dojem z filmu viz Flakotaso, Aleister a Kmotr ("... s něčím podobným se divák jen tak nesetká). ()
Podivné střídání rolí podmíněné touhou po lásce a přijetí... ()
Mě mělo varovat už jenom jméno režiséra. On je tu celkem oblíbený, ale já od něj viděl dva filmy (Špičák a Zabití posvátného jelena) a ani jeden se mi nelíbil. Ale tady to mělo tak lákavý obsah, že jsem to prostě zkusil - a ono to zase nevyšlo. Já hlavně nechápu, proč v těch Lanthimosových filmech všichni hrají úplně bezemočně, a to i když ty emoce projevovat mají. Působí to na mě, jako by si herci nějak odříkali text, bez nějakého prožívání, jen tak. Samozřejmě jim pak člověk má problém uvěřit jejich role. Dále tady vůbec nefunguje atmosféra, která by tu měla být, ale jelikož tu není, tak je to celé jedna velká, obrovská nuda. A nějaké zajímavé scény jsem tu taky nenašel. Jednu hvězdičku musím ale dát za kameru a druhou za příběh, ten je tady (na rozdíl od Špičáku) nějak rozvíjen a o něčem dokonce je. Jinak to ale pro mě byla další, bezemotivní nuda od Lanthimose. Asi už se od něj na nic nepodívám, možná někdy v budoucnu na Humra, ale už teď si umím představit, jak to celé bude stát za prd. Nicméně nápad Alp je dost dobrý, jen není pořádně využitý. Lepší 2* ()
Yorgos Lanthimos má veru fantázie na rozdávanie. Jeho filmy zvyknú vyvolávať kontroverziu kvôli svojej absurdite - či už morálnej, etickej, sociálnej alebo sexuálnej. Alpy jasne zapadali do tohto Lanthimosovho prúdu. Námetovo vynikajúce (dokonca hodné aj 5*), ale to spracovanie a nevýraznosť to dokonalo celé potopili. Už ani nepamätám, kedy som videl naposledy takto trúfalo zahodiť potenciál excelentného námetu. Škoda, toto mohol byť skutočne parádny film, keby to bolo najmä výraznejšie a dômyselnejšie. Žiaľ, toto sklamalo... ()
U rezisera Yorghosa Lanthimosa som zacinal filmom Zabiti Posvatneho svista ...... ne, kamzika ...... divej svine ..... to je jedno, no a teraz pokracujem objavovanim starsich filmov. Opat art, chyba ustredna dejova linia, skor len naznaky - akoze moderny film, gymnastika, tanec, vodne lyzovanie ....... kazdopadne rezisersky na urovni, Yorghos Lanthimos sa evidentne vyzna. Reziser Lanthimos si udrzuje odstup od hercov /rovnako to robil isty Portugales Pedro Costa vo svojej trilogii Ossos 1997 - No Quatro da Vanda 2000 a Juventude em Marcha 2006. Dlhe zabery samy os ebe este nie su znamkou kvality, ovsem Lanthimos talentovany je a moze sa hrat na velikanov svetovej kinematogarfie 84 % ()
Já jsem si nejdřív myslela, že Alpy byly natočené ještě před Špičákem, v Yorgosových začátcích. Tady jsem zjistila, že je natočil až po něm, takže je to jasný pokles. Podle mě ho zkrátka napadl velice dobrý a kontroverzní nápad a chtěl ho prostě co nejrychljeji zpracovat. Film je opět plný podivných dialogů a je dalším důkazem, že Lanthimos se během pár let stane mistrem bizarností. Téma dobré a silné, ale zpracování nevýrazné. ()
Yorgos Lanthimos vnáší svou tvorbou určité osvěžení do světové kinematografie. Jeho filmy rozhodně netrpí nedostatkem originality, ale někdy si k divákovi hledají cestu dost krkolomně. A přesně takový pocit mám ze snímku Alpy. Námět je velmi neotřelý, vybízí k zamyšlení nad tím, jak vlastně žijeme, co je pro nás důležité. Samotné zpravování mi však úplně nesedlo. Možná proto, že jsem dlouho nebyla schopná pochopit, o čem to celé vlastně je. A navíc mě dost iritovaly ty strojově naučené dialogy při pokusech se ztotožnit s nedávno zemřelou osobou. Za nápaditost se nakonec přikláním ke třem hvězdičkám, třebaže původně jsem měla v úmyslu dát dvě. (50%) ()
JORGOS VLADOCHYMOS a jeho film z tělocvikářského prostředí nepotěší ani zarputilého milovníka antiutopických filmů. odpad! ()
Po „Humrovi“ a „Špičáku“ jsem se právem těšil na další řeckou lahůdku. Sice zde šlo opět o kritiku totalitního chování a myšlení, jenže tentokrát to byla taková slátanina, že jsem ji prostě nebyl schopen dát dokupy. Možná mělo být mé myšlení spíš syntetické než analytické anebo… já vůbec nevím. Nechci totiž kritizovat režiséra, který mě tak okouzlil. Takže řeknu spíš jen, že jsem prostě jeho úmysl a zpracování nebyl schopen pochopit. Pokud to chápe on, tak má fakt naprosto jiné uvažování než většina pozemských lidí. ()
Film o lidech, kteří se neumí pohybovat ve vlastním životě, a tak zkouší žít alespoň cizí „rozjeté“ osudy, když nabízejí čerstvě pozůstalým službu, v jejímž rámci na nějaký čas nahradí v rodině nebožtíkovo místo, aby tak zmírnili smutek pozůstalých. Jenže co dělat, když v roli náhradníka ztratíte nit ke svému skutečnému životu? Působivý námět může odradit svým rozostřeným obrazem a perverzně psychopatickým vyzněním. ()