Až vyjde měsíc

PRO-BO-HA!!! Co zase všichni čicháte? Ať je to cokoliv, nepochybně to dýluje Gondry s Kaufmanem. A přitom jsem se tolik snažil! Fuckt! Nehrál jsem u toho Tetrisy, nepočítal hrboly v omítce, ani jednou jsem se nebyl vychcat a opravdu soustředěně jsem sledoval všechny ty vynikající herce, jak se potácejí od ničeho k ničemu v téhle téměř nesnesitelné sračce výstředního psychopata, jenž byl asi zamlada na skautském táboře vedeném sbormistrem Kulínským! A to nějaký ten šrám na duši určitě zanechá! Ano, i já se u toho smál, ale nebylo to tím vytříbeným syslem pro tumor, který se dá odhalit snad jen s kapesníkem napuštěným ředidlem. Bylo to proto, že asi ve čtyřicáté minutě mi přiletěla na obrazovku moucha a sedla trapně se pitvořícímu Wilišovi přímo na pleš! K po-pu-ká-ní! No, ještěže mi to všechno vynahradila ta téměř magická, tolik opěvovaná poetika a imaginace režiséra. Naposledy jsem takovéto čarokrásné pocity a plnění diváckých snů zažil, když jsem devadesát minut čuměl do ledničky a bez dechu sledoval, jak v ní mrzne hovězí. Akorát s tím alarmem na dveřích musím příště něco udělat, to pípání mi trochu kurvilo ten hluboký, artový zážitek! (10.10.2012)

Andersonovo specifická režie plná neobvyklých úhlů pohledu (doslovných i pomyslných) a karikaturních hereckých výkonů (v tomhle směru tentokrát exceluje hlavně Tilda Swinton) vždy pobaví a i v případě Moonrise Kingdom vyniká. Příběh mi přišel o něco zábavnější, než třeba v nevyzrálém Darjeelingu, ale když srovnám s největšími Andersonovskými opusy, Rodinkou a především dokonalým Životem pod vodou (po kterém se mi nechtělo opouštět kino bez další projekce), pak i tenhle letní kousek podstatně zaostává. Co se ale zpracování týče, pořád je to evidentní nadprůměr o několika nepřekonatelných fórech ("Měl jsem v puse písek", zpáteční přeskok s chlápkem na zádech...). 60% (06.08.2013)

„Deník oddílového vedoucího, 2. září. První den pátrání po Samovi Shakuskym. Morálka je nízká. Asi proto, že Sam je nejméně oblíbeným skautem v oddílu. S velikým náskokem.“ Další bizarní, divný, vtipný, hravý a nápaditý výlet s panem režisérem, na jehož filmy si už snad (?) začínám pomalu ale jistě zvykat a přicházet jim na chuť. Práce se všemožnými detaily, barvami, dekoracemi a rekvizitami se mi moc líbila (technická a vizuální stránka na jedničku). Stejně tak casting, ostatně užívat si pohromadě takové herce jako jsou Murray, Norton a Willis se člověku nepoštěstí každý den, že. Ovšem myslím, že se podařilo vhodně vybrat i dětské představitele a konkrétně hlavní dvojice mě i přes svoji účelnou mentální „převyspělost“ (na kterou jsem obyčejně ve filmech dost háklivý) slušně bavila, stejně jako všechny ty fóry, ať už záběrové nebo slovní. Paradoxně nejslabší na filmu mi přijde příběh jako takový. Člověk se sice vzhledem k výše vyjmenovanému nudit nestihne, ale já osobně se dějem necítil strhnutý natolik, abych si film dokázal užívat naplno (a scény s bleskem a skákáním přes vodu mi i přes tu nadsázku přišly mimo a zbytečné). Proto to vidím na „pouze“ solidní 4*. „Někdy si dávám listí do vlasů. Ochladí to hlavu.“ – „Dobrý nápad. Možná by taky pomohlo sundat si beranici.“ (20.07.2015)

Kdo zná dílo Wese Andresona, tomu není třeba nic vysvětlovat. Pro ty ostatní je třeba snad jen říct, že se jedná o velmi osobitý film řídící se jakousi prazvláštní, vnitřní logikou, kterou v díle běžných hollywoodských tvůrců nenajdete. A je to právě příjemný příběh doplněný o krásně barevnou vizuální stránku a skvělé herecké obsazení, co z Moonrise Kingdom (in my humble opinion) dělá nejen jeden z nejlepších filmů dříve zmíněného režiséra, ale i jeden z nejzajímavějších snímků, které šlo v první polovině roku 2012 vidět v britských kinech. (23.06.2012)

Jako byste se dívali na obraz šternberského naivního malíře Libora Vojkůvky a někdo se vás pak zeptal, O ČEM ten obraz byl? Ano, bylo to... o tom. Takové... ryze Andersonovské. Bylo to plné sytých barev, sytých charakterů, sytých dialogů a sytých skautů. Hladové byly jen ty dvě divné, sofistikovaně uprchlé děti. A ačkoli byly tak velice divné, hladové po lásce byly úplně normálně. Jako kdokoli z nás, z našeho dospělácky šedého světa. Jenže divný Sam a ještě divnější Suzy ten hlad brali tak nějak víc od podlahy, bez kompromisů. Jak řekla Suzy po krvavé bitvě: „Bylo to buď my, nebo oni.“ Vzpomínám, taky jsem chtěl kdysi dávno utéct z domova, vybaven příručkou zálesáka. I vzduchovku jsem měl a sirky... Vlastně mi chyběla jen ta kánoe. Ovšem co s kánoí na Hané, že. A taky jsem tak nějak ani neměl s kým utíkat, což je chyba dosti zásadní. Tak jsem si to alespoň teď v dospělosti dodatečně užil, při tomhle krásně groteskním Andersonově úletu do barevnějšího a láskyplného světa. A jeden malý, něžný vzkaz těm, kdo se tuto nádhernou naivní malbu na filmové plátno odvážili hodnotit jako blbost : Nešahejte mi na tento film. Nebo vás bodnu! Samozřejmě nůžkami pro leváky. (28.12.2012)