Somewhere Tonight
Somewhere Tonight
Režie:
Michael Di JiacomoScénář:
Michael Di JiacomoKamera:
Thomas KistHudba:
Giulio CarmassiObsahy(1)
Stárnoucí Leroy a samotářská Patricia nemají na první pohled mnoho společného – snad jen ve stereotypu usazené neveselé životy. A taky neuspokojené touhy, které jim možná pomůže naplnit jejich vztah, jenž tak trochu nepravděpodobně navážou přes erotickou seznamku. Obě postavy mají problémy se sociální interakcí a místy si počínají až abnormálně, ale humanisticky vyznívající dílo ukazuje jejich bláznovství jako krásné, nikoli zasluhující odstup. Film vykresluje fobie obou postav s laskavým pochopením a nijak se nevyžívá v jejich odlišnosti, i když ta zůstává klíčovou charakteristikou. V Leroyově chování lze nacházet moudrost, která ho přibližuje Chancemu z legendárního Byl jsem při tom Hala Ashbyho. Snímek byl inspirován filmem zavražděného nizozemského režiséra Thea van Gogha 06 z roku 1994, podle jehož dalšího filmu natočil podobně komorní snímek i Steve Buscemi. (MFF Karlovy Vary)
(více)Videa (1)
Recenze (26)
Kristova noho, tak strašně depresivní film jsem ještě neviděl. Naprosto všechno se odehrává doma u hlavní postavy, telefonující se ženou z erotické seznamky. Obě dvě postavy jsou, profesionálně řečeno "no-lifeři", bez společenskýho života, jejímž vrcholem je návštěva sourozence. A vůbec největší terno v celým filmu bylo stržení starých novin z oken. Je pravda, že pár vtipných momentů tam bylo, ale vzhledem k té depresivní atmosféře jsem se ani nemohl zasmát. Netradiční závěr mohl už jen přidat, a nakonec přece jen můžu říct, že jsem i celkem rád, že jsem to přetrpěl až do konce. 40% ()
Konverzační komedie pro dva herce, která však část svého kouzla zanechala kdesi v telefonním sluchátku. Minimalistická sonda do duší dvou lidí bojících se okolního světa stejně tak, jako svého vlastního života. Nepoetický kaleidoskop, který zprvu vytváří zajímavé obrazce a příjemně hladí po duši, aby v druhé polovině došlel světelný zdroj a z celku se vytratila ona hravost, milost a zbyla tu jen pachuť něčeho, co byli již zpracováno v mnohem lepším balení. Nicméně John Turturro a Katherine Borowitz byli stvořeni jeden pro druhého. ()
Socializaci a kontakt s okolním světem vymění dva lidé za osamělé životy ve stereotypu a izolaci. Příběhu, který by se lépe vyjímal na divadelním jevišti, škodí příliš patetické dialogy plné afektu a nadbytečných dialogů. Film nevyužívá potenciálu, který příběh oddělených životů, jenž se k sobě vzájemně přibližují nabízí. Tím, že scény probíhají odděleně nedochazí k patřičné herecké interakci, čímž je obraz ochuzen o tělesné reakce a pohyb postav při vzájemné komunikaci. Ani vtipné hudební a filmové odkazy slibný námět od průměru nezachrání. ()
Vezmeme-li v úvahu fakt, že film stojí na konverzaci dvou lidí přes telefon, nedá se celému štábu upřít obrovský potlest za to, že tento film dokázali ukočírovat k produktu, který za 85 minut nezačne ani jednou nudit. Je to vtipné, je to zajímavé a netradičně poutavým koncem i nesmírně originální. Jen také bohužel lehce zapomenutelné. [MFF Karlovy Vary 2011] ()
Malé je milé, malé je krásné. Důkaz, že někdy stačí dva lidé, dva příliš obývané byty a dvě telefonní sluchátka k pohlazení po duši. John a Katherine roztomile toporní, staromódní a svoji. Poetické, romantické a svěží. Dokonalý první polibek přes telefon. Kéžby mě někdo taky takhle políbil. [46th MFFKV] ()
Reklama