Kapitán Phillips

Kapitán Phillips se dá brát jako další příklad toho, jak Greengrass minimálně od Bournova mýtu používá nejrůznějších formálních prostředků k zpřehlednění svého zdánlivě nepřehledného hyperkinetického stylu. Tentokrát si k tomu dokonce bere na pomoc i několik typů kamer a kontinuálně střídá záběry z 16mm a 35mm filmu. V úvodu se zdá, že tímto způsobem bude rozlišovat mezi Somálci (zrnitější look "šestnáctky", bližší rámování, víc roztřesené záběry) a Američany ("pětatřicítka", vzdálenější rámování, klidnější kamera), ale v průběhu filmu - poté, co se situace zásadně změní a vyprávění nabere nový směr - tyto techniky kombinuje i v jiných souvislostech, hlavně v závislosti na prostoru. Nedochází tak k tomu, že by se černošským pirátům "rasisticky" přiřadila diametrálně odlišná stylistická strategie než "hodným" Američanům, ale obojí se prolíná. Podobnou funkci jako rozdílné formáty tu mají i barvy, které pomáhají rozlišovat mezi různými typy prostředí, takže interiér válečné americké lodi je převážně nasvícený sytě modrou, ve strojovně je oproti kapitánské kajutě tma, a tak dále. Stejně tak se v závislosti na velikosti prostoru využívá typů rámování, kdy například skoro celé scény v záchranném člunu jsou snímané v detailech a velkých detailech, v prostornějších lodních místnostech zase dominují polocelky. Je to všechno nesmírně precizní a Greengrass opět dokazuje, že je mistr ve zpřehledňování nepřehledného, akorát je trochu škoda, že tohle všechno nemá tak dobrou oporu ve vyprávění - v některých scénách (a že je jich celkem dost) jako by film vytvářel napětí jen stylem. Čekal jsem to prostě opojnější, ale celkově spokojený jsem, i díky dobře zvládnutému závěru, kde happyend dost narušuje strojová, šokující exekuce pirátů a následná posttraumatická stresová reakce. (21.11.2013)

Výtečná dramatizace a vysokooktanová exhibice filmařského adrenalinu, která opět povyšuje pseudo-dokumentární realistickou autenticitu na plnohodnotný blockbusterový zážitek. A byť Greengrass si v tomhle jede jako nikdo z četné řady ‚copy & paste‘ kolegů, je to z jeho strany trochu sázka na jistotu, kdy kamera kouká přes rameno a švenkuje mezi obličeji právě tak dlouho, abyste věděli, koho má zrovna na mysli. Nenudí ani trochu, jen to trvá tak o patnáct minut déle, než by si divák přál. Pak by to byl plnotučnější zážitek, než jogurty z Kunína. A co si budeme nalhávat, kde naposledy jste viděli takhle krátkou a údernou prezentaci Navy SEALS? PS: Hansu Zimmerovi se v titulcích sice děkuje, ale jak se rozehrál ústřední motiv, furt jsem podvědomě čekal, kdy se tam mihne černá kápě. 4 a ½. (09.09.2014)

Tak jak jsem předeslal u dánského tématického souputníka Únos. Jde o dva filmy s tak podobnou zápletkou a přesto diametrálně odlišné. Únos je drama, které se soustředí na psychiku posádky vystavené dlouhodobému zajetí a na vyjednávání s únosci. Divák se tak spíš sžívá s postavami a během vyjednáváíní uvažuje nad tím střetem povah a odlišného vnímání světa. Naproti tomu Greengrassův film je dynamický thriller plný napínavých scén, které (většinou) nedají divákovi vydechnout. Vůbec celé je to postavené na dynamice a napětí. Naopak z postav si odnese spíš jen to, že kapitán se chce vidět s rodinou a že piráti samotní vlastně na výběr moc nemají. Nudno dodat, že pirátům je film až překvapivě vstřícný, ne že by je barvil nabílo, ale rozhodně z toho v rámci možností nevycházejí zcela jednorozměrně. Jistou plochost však dohání závěrečná scéna na ošetřovně. Dá se říct, že Phillips a Únos tvoří dva vrcholy trojúhelníka, přičemž tím třetím je ruský film Kandagar, který má z odobou dvou přístupů něco. Je víc akční než Únos a více psychologický než Phillips. Čímž neříkám, který z těch tří je lepší (pětihvězdičkový je pro mě Únos, zbylé dva jsou na čtyřech), ale je zajímavé, jak se podobná témata dají pojmout různě. (22.11.2013)

Dokonalá adrenalinovka. Od startu nabírá film hodně kvalitní tempo a je až fascinující, jak ho tvůrci dokázali až do konce ještě stupňovat. Příběh má dvě části, který maj svou zápletku a na jejichž vývoj jsem byl zvědavej. Moc se mně líbilo, že v okamžiku kdy skončí jedna, začíná druhá a testosteronovou jízdu pomáhají dotvářet skvěle vyostřené situace. Ty by samozřejmě nikdy nemohli mít takový efekt, kdyby se jich chopil filmařský a herecký looser, ale Paul ví přesně kam zamířit kamerou, jaký dát hrdinům do úst slovník a herci se zase umí dívat a tvářit. Tady bych chtěl pochválit především Barkhada Abdiho, který mě ve společných scénách s Tomem přišel dokonce výraznější a herečtější než jeho oscarový a slavnější americký kolega. Při finálovce jsem byl napjatej jak struna na balalajce. (18.11.2014)

Zatím jsem žádnému filmu od Paula nedala míň než čtyřku a ani teď se od toho neodchýlím, ale v tomhle případě cítím přece jen lehké zklamání. Buď toho bylo příliš a nebo tomu něco chybělo, já nevím. Určitě to byla ve skutečnosti nervydrásající akce a já si to nedovedu ani náhodou představit v reálu, tudíž snaha nám to zmapovat na plátně je určitě chvályhodná. Dramatických zvratů bylo dost a napětí tomu rozhodně nechybělo obzvlášť v závěrečném finále, ale jestliže se víc soustředím na Toma než na samotnou záchrannou akci a dění kolem, tak něco není v pořádku. Trochu kratší stopáž, míň záběrů na uřvané somálské piráty, kteří mě doslova psychicky deptali a byla by to možná i pětka. Podle mě Paul natočil lepší snímky a nebo mám pocit jenom já, že se začíná už trochu moc opakovat? Krvavá neděle byla určitě o level lepší a srovnání s Únosem je v tomhle případě na místě, protože působil o dost uvěřitelněji. Takže za mě tentokrát slabší čtyřka a to ta jedna hvězda navíc je za Toma. (09.12.2013)