Advokátka Věra

Příjemná a milá zábava, která si v neuvěřitelné, typicky dobově naivní, přesto lehce podané historce, utahuje nejen z emancipačních snah. Není to sice úplně nejvyšší liga, přesto je to zábavná pohodovka, která má své kouzlo a řadu skvělých okamžiků. Truda Grosslichtová, možná ve své životní roli, přejímá něco z komiky Anny Ondrákové a balancuje na hraně ztřeštěnosti, netradiční Oldřich Nový jako kriminálník Tygr taky nenudí a Václav Trégl sype hlášky jakoby sázel trumfy na stůl. Film si drží slušné tempo a šlape do pedálů lehkým humorem. Další z pamětníků, který se nejspíš zařadí meziy ty, po kterých občas sáhnu a dám si repete. (02.12.2012)

Na mně všechny ty komédie z 30. let působí tak nějak podivně. Předně se tam všichni chovaj jako magoři anebo alespoň naprosto nepřirozeně. Rozmazlená holčička z noblesní rodiny se zamiluje do kriminálníka a nejhustějšího příslušníka galerky, zatímco její rodiče jí bez jejího vědomí chystají svatbu s nějakým bohatým trotlem. Advokát se posuzuje podle toho, jakým autem přijede k soudu. A soudce úplně s klidem uloží advokátovi, aby vyšetřil čin svýho klienta a pomohl ho usvědčit. Nebejt skvělýho výkonu Theodora Pištěka a roličky Čeňka Šlégla, byl bych z toho filmu asi vyloženě nasranej. Jednu * navíc musím dát za groteskní scénu, kdy policie dělá šťáru v hospodě galerky, kde zrovna probíhá hromadná rvačka a jak tam fízlové vpadnou, začnou kriminálníci předstírat, že spolu tančí, to mě pobavilo. (23.01.2012)

Asi nejbrutálnější happyend ever a další zajímavý příspěvek k dobovému náhledu na ženskou emancipaci. Je ovšem možné, že šlo o zřejmou satiru na zhýčkanou ambiciózní holčičku z vyšších kruhů, protože mezi různými extrémě naivními prvky zde vidím i takové, které jako naivní a směšné musely být míněny už tehdy. Bohužel až na vyjímky nejsem schopen čerstvost tehdejších komedií vnímat, jinak bych asi musel s hvězdičkami přitlačit. K tomu samozřejmě zážiteček s Oldřichem Novým coby kriminálním živlem a jeho "sice tě střelhbitě". Grosslichtová pěkná. (30.06.2019)

Přátelství, které neumírá. I tak se dá nazvat setkání režiséra Maca Friče a někdejšího prvního brněnského milovníka Oldřicha Nového, dvou noblesních mužů, kteří si rozuměli i mimo dosah filmových kamer. Stejnojmenná povídka Vlasty Zemanové, která tehdy vzbudila nemalý zájem mezi pravidelnými čtenáři (či spíše čtenářkami) prvorepublikového týdeníku List paní a dívek, si utahuje, s lehkostí a jemným sarkasmem, z emancipovaných žen a dívek, jejichž touha po úspěšné kariéře a samostatném životě, v němž není místo pro lásku, naráží nejen na předsudky, ale také na poněkud prozaičtější překážky – výdaje a zase výdaje. Ve filmu za vším stojí zámožný hrdinčin otec, který svou podnikavou dcerulinku ponechává ve sladké nevědomosti, doufaje, že všechno zvrátí předem naplánovaný osud – v tomto případě fešný hochštapler, ve skutečnosti konzulův syn. Frič správně vytušil, že Oldřich Nový si s touto nevděčnou rolí poradí po svém, v partnerství s půvabnou a elegantní Trudou Grosslichtovou vstoupil do vod ironického humoru, s nímž měl bohaté zkušenosti už z jeviště svého vlastního divadla. Výborní jsou herci ve vedlejších, i zcela epizodních rolích – rozkošný Trégl, Šlemrová, Pištěk, Hajská, Kreuzmann jako sýpající návštěvník advokátní kanceláře... Přestože Frič i Nový mají na svém kontě bezpochyby mnohem zajímavější kousky, lze jejich první společný film vnímat jako poněkud nesmělé vzájemné oťukávání, jako předehru ke slavným a nesmrtelným komediím, které na sebe nenechají dlouho čekat. (03.10.2008)

Truda Grosslichtová byla pro mě téměř neznámou herečkou, i když se objevila po boku Vlasty Buriana nebo Hugo Haase. Tady však strhla veškerou mou pozornost na sebe, protože zazářila jako první večerní hvězda na potemnělém nebi. Pěkně zahrála mladou, čerstvě dostudovanou advokátku Věru, která byla umanutá a rozmazlená dcerunka z lepší rodiny. Theodor Pištěk s Růženou Šlemrovou jako její rodiče nezklamali. U pana Pištěka to ani není možné, každá jeho postava je kouzelná a svým způsobem i nezapomenutelná. (27.05.2010)