Velká nádhera

Sorrentino začíná snímek opulentní taneční sekvencí, kterou perfektně nasnímal jeho dvorní kameraman Luca Bigazzi. Akční střih a skvěle vybraný remix Far L'Amore na vás okamžitě přenesou energii z místa, kde postavy „živočišně“ paří. Podkres k filmu je díky geniální kombinací taneční (italské a španělské dance mixy!), orchestrální a sakrální hudby nejnabitějším soundtrackem posledních let./// Velká nádhera je o všem i ničem a o nic v ní nejde, pokud se vážněji zamyslíme. Sorrentino nabízí život s nádechem snů či magického realismu (žirafa, ptáci). Slovní přestřelky v hbité italštině přestárlé smetánky v čele s bohémem Jepem nelze z titulků během jednoho zhlédnutí učíst, film však jako kdyby tím signalizoval, že život je rychlý, pomíjivý a mnoho z něj mineme a nestihneme. Režisérovi se podařilo zachytit fotogeničnost Říma, jeho noční atmosféru a okouzlující památky, radost ze života, jiskřivost dialogů, pozérství. A hlavně vše propojil skutečně vtipnými vtipy, jimž vévodí 104letá jeptiška, která ujíždí jen na koříncích. [MFF KV, Oko] (13.04.2015)

„È solo un trucco.“ Sorrentino navazuje tam, kde Fellini skončil. Výměna pohledů mezi Jepem a dívkami z klášterní školy, oddělenými od hrdiny mříží, nápadně připomíná závěr Sladkého života. Zatímco ale Marcello do světa římské smetánky teprve pronikal, Jep Gambardella již pronikl, prozkoumal a (pozdě) pochopil, že autentický život se odehrává na druhé straně. Na druhé straně nejen ve smyslu prostorovém, ale i časovém – útočiště před všeprostupující prázdnotou hrdinovi skýtají vzpomínky na dětství, kdy ještě nevěděl, kdy teprve poznával. Jestliže jej jeho flâneurovské bloudění, jehož jsme svědky, něco naučí, pak skutečnosti, že sami sebe a svůj vlastní příběh popřít nemůžeme. ___ Nikoli přímá konfrontace s náboženskými symboly, ale setkání s nevinností (dívky, líbající se milenci) a s plynoucím časem (časosběrný fotografický projekt), krátká nahlédnutí do reality, která je stejně prchavá jako krása nebo láska, jsou duchovně nejhodnotnějšími okamžiky Jepovy profánní existence. Pár vteřin trvající střetnutí Fanny Ardant, která si s sebou elegantně nese postavy ze všech filmů, v nichž kdy hrála, vydá za hodinovou návštěvu kostela. Během těchto momentů si Jepe snad uvědomuje, že možná zná každého a může se dostat kamkoli, ale že pro něj přesto zůstávají hodnoty těžko dosažitelné, o něž má smysl usilovat. ___ Velká nádhera je filmem doby a společnosti bez narativního potenciálu. Veškeré příběhy již byly odvyprávěny, zbývá jen cyklické přehrávání známých situací, mechanické obměňování herců, rolí a rekvizit. Všechno, pohřeb nevyjímaje, je pouze performance. Čas a pohyb se staly irelevantními. Sorrentino přesto dokázal natočit o světě popírajícím dvě základní charakteristiky kinematografie film pulzující životem. Byť jde o život, který nemá směr. ___ Díky neustávajícímu pohybu kamery, překvapujícímu střídání typů záběrů (různé druhy jejich návaznosti by vydaly na samostatný rozbor), vsazování nečekaných objektů do mizanscény a živému soundtracku, který nedělá rozdíly mezi Bizetem a italským popem, nepřestává Velká nádhera plynout a nedovolí vám odejít z kina, dokud skutečně nedozní poslední tón. Teprve poté můžete zpracováváním naznačených myšlenek začít vyplňovat prázdný prostor, který před vámi byl rozprostřen. 85% Zajímavé komentáře: Marigold, Sandiego (30.10.2013)

Sžíravá kritika povrchní společnosti, konzumního způsobu života, neschopnosti naslouchat (druhým) resp. neukojitelné touze plkat za každou cenu, důležitosti kořínků resp. kořenů a (pozdní) hledání sebe sama, to vše zasazeno do pulzujícího Říma, kde den nekončí západem slunce, ale naopak začíná, alespoň tedy pro hlavního hrdinu Jepa Gambardellu a jeho přátele resp. noční parťáky. Pozor, nejde však o žádnou filmařskou prvoplánovou manýru sebestředného režiséra a už vůbec ne vyprázdněnou povrchní pózu.Vnímavě odpozorované, nekompromisní, zároveň však s nadhledem a potřebnou sebereflexí odvyprávěné, hravé, s velkým přehledem a citem zahrané, laciných gest prosté, v nejednom případě humorně glosující, umně střídající ironii, sarkasmus, cynismus s upřímností, (audio)vizuálně opojné a navracející se k samotné původní podstatě (myšlence), tj; velké plátno resp. návštěva kina (milou) povinností. La grande bellezza je snímek, který si sice musí prožít každý sám za sebe, ale zároveň zasluhuje (festivalovou) atmosféru podobně naladěných resp. smýšlejících vnímavých diváků, přičemž osobně bych se nezlobil, shlédnout jej z nočního osvětleného Piazza del Campidoglio promítaném na provizorně nainstalované velké plátno Palazzo Senatorio. Tím nechci nijak snižovat tu přátelskou atmosféru kina Aero, včetně útulného bárku, kde se snímek následně příjemně v hlavě dohrává a rozebírá. [Obavy z přepálené stopáže byly naprosto lichými. Nejsem si vědom jediné nadbytečné scény a naopak bych min další hodinu „Velké Nádhery“ přivítal. Pokud mě i (brzká) opakovaná projekce v tomto utvrdí, o čemž momentálně nepochybuji, soukromá filmová topka po delší odmlce dozná změn. V případě té režisérské resp. herecké, se tomu děje právě teď a pokud by byla k mání i ta kameramanská, dá se lehce odhadnout, kdo by okupoval první příčky. Tolik k samotnému technickému zpracování snímku]. 100% s dovětkem, podobnost s Felliniho Sladkým životem resp. 8+1/2 není náhodná, přesto “stejné a přece tak jiné”. Edit: po třetí (kino)projekci nemám výhrad. Ten film zraje. Po té naplánované čtvrté (v rámci holešovického adventu Bio Oko) si stejně jako Rob Roy dáme s filmem několikaletou pauzu. (11.11.2013)

V Římě to očividně žije a docela dost. Sorrentino se mi trefil do vkusu, bezmála dvou a půl hodinová oslava umění a krásy, kterou nás provádí postarší elegán, který se tak jako každý správný Ital umí oblékat. Hlavně jsem ocenil různé kombinace sak, košil a kapesníčků. Skvělá hudba, krásné obrázky, krásné oblečení a krásný Řím :) (07.07.2017)

Dynamická, květnatá freska o životě postaršího muže, jehož charakter oplývá jak životní moudrostí získanou věkem, tak upřímnou hravostí se zbytky postpubertálního humoru. Šedesátipětiletý Jep rozdává ironické a sarkastické poznámky na potkání, s ničím si nedělá hlavu, na druhou stranu mu nechybí sebereflexe, uvědomuje si, že zdaleka není vševědoucí a nebojí se i ve svém pokročilém věku přiznat chybu a poučit se. S takto komplexním charakterem je radost prostupovat Velkou nádherou - filmem, jenž svěžím tempem a hutnými dialogy servíruje krásy, divy i bizarnosti dospělého života. PS: Zejména po druhém zhlédnutí oceňuji fantastickou audiovizuální složku, některé obrazy by se daly z filmu vystřihnout a pověsit! 9/10 (18.07.2013)